Scénické aspekty a možnosti chování.

Scénický aspekt každého jednání; scéničnost a scénovanost, účelnost jednání a estetika chování (vystupování). Chování v daných okolnostech a stálejší (auto)stylizace, přirozený zjev a jeho dotváření, individuální sebedotváření a dobové či skupinové požadavky a módy, (nápadná) individuálnost a uniformita. Konvencionální a expresivní úroveň: gesto a gestus, chování a výraz, konvence či normy a spontánní, resp. ‘autentický’ výraz; chování v roli a bytostný projev, scénovanost a ceremoniální chování, rituální jednání a prožitek. Chování/jednání mezi individuální povahou (‘přirozeností’) a požadavky prostředí. Tvář a maska, chování otevřené a ‘falešné’, vědomě řízené a bezděčně, slovní a mimoslovní: text a podtext. Tzv. ‘herectví’ v životě a herecké umění: chování/jednání a hra, resp. hraní; herectví a jednání, resp. šaškování: mimus a drama, herectví jako mimování a dramatické herectví, herec coby commediante či player a herec coby attoreneboli actor. 

Nespecifické scénické projevy souvisejí s tím, co se týká divácky přitažlivého vzhledu předmětů, které mají vlastní účel na této přitažlivosti nezávislý, a v lidské komunikaci se vším, co souvisí s vystupováním: To je důležité všude, kde se lidé dostávají do styku s ostatními a jsou podle tohoto vystupování zahrnujícího péči o vlastní vzhled nejenom hodnoceni, ale závisí na něm i úspěch jejich účelové (profesionální) aktivity (či konkrétně např. úspěch při výběrovém řízení). 

Nároky na vzhled předmětů i na scénickou složku lidské aktivity se přirozeně stupňují v tržní společnosti, jak o tom svědčí rozvoj designu i výskyt nejrůznějších kurzů chování včetně kurzů mluvního projevu.