Ot. Theer: Trochu ženy

Zpěvačka kupletů zpívat už začala.
Valčíku kadence táhlé
zazněly z orchestru. Seděl jsem u vína;
na židli vedle mne náhle

blondýna přisedla, drobná a vonící,
k mladému člověku, smavá,
z dětských že nevyšla sukének, řekl bys,
tak zdá se nevinná, hravá.


Ot. Theer: Zvědavá láska

Mým srdcem, jako na plese, šly ženy s touhou v líci.
Na jedněch šperky zářily s hrou lustrů žertující,
a jiné místo klenotů svou rozestřely kštici.

Zrak jedněch vášeň sliboval, zrak druhých mrazil ledem,
rty jedněch snily o krvi, rty druhých o snu bledém,
a všechny srdce chtěly zmást svých řečí slovosledem.


Ant. Sova: Rekonvalescentka

Na postýlce slabá tak leží,

sotva že odpoví,

svou hlavičku pozdvihá stěží

z bílého krajkoví.


Tak stále si s prsty jen hraje,

jak z vosku ty bezbarvé jsou,

a uprouc zrak do oken, saje,

vzduch s letní pohodou.



Ant. Sova: Divoch z venkova


V starosvětském kočáru ji vzali do města.

Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta.


Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as.

Ale oči z vesela tak zřely stínem řas.


Bonbon, hračky, obrázky rozdala dětem všem,

všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem.


Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál

o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál.


Ot. Březina: Návštěva


I uviděl jsem ji, Duši svou, zardělou mladosti záchvěvem,

jak vystoupla jednou do šedivé mlhy svítání mého;

zapomenuté dítě, jež před bouří hraje si s úsměvem

na prahu domu uzamčeného.


V závoji bílém a veselou, jak družičku v průvodu pohřebním,

a šťastnou, jak v domě, kde oheň vypukl v noci, dech spících,

panenskou nevěstu v modlitbách přede dnem svatebním

nad loži umírajících.