Týden 5
4 PARADIGMA A SYNTAGMA V LEXIKONU
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
1. Pojetí paradigmatu ve vztahu lexikálních jednotek:
• synchronní a diachronní
• typologie a systém (řetězce, hierarchie systému, typy paradigmatu)
• vztahy mezi jednotkami
2. Syntagmatické vztahy:
• synchronní a diachronní
• spojitelnost lexikálních jednotek (valence a kolokace)
• typy přenášení významu
• formální vztahy (funkce slovních skupin a vztahy kontaktové)
CÍLE KAPITOLY
Přiblížit čtenáři rozdíly v pojetí paradigmatu a syntagmatu, synchronie a diachronie, typologie
a systému. Upozornit na příklady spojitelnosti lexikálních jednotek, popsat typy přenášení významu
a formální vztahy slovních skupin – včetně kontaktových.
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Paradigma, syntagma, synchronie, diachronie, typologie, systém, valence, kolokace, přenášení
významu, formální a kontaktové vztahy
Jevy pravidelné i anomální:
Zbyněk Holub - Lexikologie
39
4.1 Pojetí paradigmatu ve vztahu lexikálních jednotek
4.1.1 POJETÍ SYNCHRONNÍ A DIACHRONNÍ
- v chápání synchronním (srov. dále část 4.12 a 4.13)
- v chápání diachronním: analýza historické slovní zásoby (z hlediska historické lexikologie:
v rámci jednoho jazyka nebo více jazyků)
4.1.2 TYPOLOGIE A SYSTÉM
- typologické rysy češtiny v lexikální rovině (typologie), lineární řetězce (promítají se
dále do syntagmatických vztahů)
- podsystém heterogenní a homogenní, gramaticko-lexikální či primárně gramatické
(syntaktické a kategoriální) - negramatické (primární a sekundární)
- dílčí podsystém, lexikální třídy, lexikální pole monosémická (podle dimenzí) a polysémická
(lexikální polysémie), teorie pole
- virtuální a kolokační paradigma, paradigmatičnost velká – omezená, otevřené – zavřené
(také: Čejka 1992, s.32n.; k tomu viz dále)
PRŮVODCE TEXTEM
Popsali jsme doklady antonymie a formy lexikální negace, synonymie, hyperonymie, hyponymie
a kohyponymie. Sledovali jsme vztah k homonymii a polylexii/ polysémii, paronymie,
„neostrost“ slov a významové změny.
4.2 Syntagmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami:
4.2.1 SPOJITELNOST LEXIKÁLNÍCH JEDNOTEK
A) z hlediska užití:
▪ gramatická – formální: valence (viz dále)
▪ kontextová spojitelnost:
- významová: významové obsazení, existence klasému (společného sému ve významech
příslušných jednotek)
Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování
40
- lexikální: třída LJ, s nimiž se může daná (jádrová, jistá) LJ spojovat; také stylistická:
výběr prostředků z dané stylistické vrstvy
B) z hlediska lexikálního a gramatického základu:
➢ o kolokaci hovoříme tehdy, užijeme-li ve výpovědi dvojice nebo vícera slov (lexémů,
samostatných lexikálních jednotek), které se obvykle v dané výpovědi spojují.
➢ nadřazeným pojmem obecné povahy je tu kolokabilita (přičemž někdy odlišujeme i
monokolokabilitu, popř. potencionální kolokabilitu; srov. dále; také Čermák 2001)
➢ o valenci hovoříme, pokud se jedná se o pojem formální povahy a morfosyntaktického
charakteru i o jeden z klíčových termínů tzv. valenční syntaxe. V podstatě jde o schopnost
nějakého slova (lexikální jednotky) vázat na sebe další větné členy. V systému
valenční syntaxe netvoří základ věty (tzv. základovou větnou strukturu) pouze holý
podmět a holý přísudek. Schéma základové větné struktury závisí především na valenci
přísudku. Každý přísudek totiž na sebe váže určitý počet větných členů, jimž
„předepisuje“ i jejich formu (především pád jmen). Věta pak vzniká na základě vazby
slovesa stojícího v pozici přísudku. Např. jako nevalenční pozici (s nulovou valencí)
chápeme větu Prší. Jako jednovalenční pozici přísudku označíme větu Dítě spí. (predikát
je vázán na subjekt). Dvouvalenční je kolokace Pachatel se bojí potrestání. (k
pojmu kolokace srov. výše).
➢ slučitelnost lexikálních jednotek:
Pokud se ale jedná spíše o vzájemnou slučitelnost, snášenlivost a schopnost volného
křížení pojmenování, hovoříme o kompatibilitě, popř. o inkompatibilitě nebo potencionální
kompatibilitě. Jedná se o pojem sémantický, který zahrnuje spojitelnost významovou
a stylistickou (na níž je založena kolokabilita).
C) z hlediska úrovně abstrakce: archilexém – lexém, symetrie systému, klasifikace a výzkum
(srov. Encyklopedický slovník češtiny 2002; dále k systému, modelu, klasifikaci lexikální
jednotky a k lexikologickému výzkumu: Filipec, Čermák 1985, s. 19–38)
D) z hlediska charakteru procesu:
▪ dynamická, tvořivá, inovace; lexikální kontrakce (záplatovaný člověk, vypil dvě piva);
▪ nutný minimální kontext;
Zbyněk Holub - Lexikologie
41
▪ distribuční vzorce
▪ převod do textově komunikační podoby
4.2.2 TYPY PŘENÁŠENÍ LJ NA ZÁKLADĚ PODOBNOSTI A POJMOVÉ SOUVISLOSTI
/PPS/:
Zvláštním případem přenášení lexikálních forem (PPS významu), při němž se mění kontext
pojmenování, je tzv. lidová etymologie. Tento proces ovšem nelze vztahovat ke skutečné etymologii.
Běžný mluvčí se spíše domýšlí, od čeho je které slovo odvozeno - a jak asi vzniklo. A
právě při nesprávném užití podobného přístupu vzniká tzv. lidová etymologie. Jde o jazykový
postup, který mylně analyzuje původ nějakého slova. Jedná se o jistý případ analogie; mluvčí
si ve vědomí spojí význam a formu slova se slovem, s nímž není příbuzné. Obvykle k tomu
vedou 3 typy příčin:
• realizací hláskových změn se mluvčí snaží přiblížit slovo (údajnému) výchozímu
tvaru; např. staročeský název pro hřbitov: „břítov“ (ze staroněmeckého „friedhof“)
odvozovali naši předkové od slovesa „hřbít“ (to souvisí s „hrabat“), takže se forma
slova přeměnila na „hřbitov“. Často u slov etymologicky neprůhledných (obd. např.
„protěžovat někoho“, správně: „protežovat někoho“ z francouzského protéger, tj.
chránit).
• jindy se může jednat o tendenci měnit značková pojmenování (tedy taková, která „nic
neznamenají“) v popisná (taková, která nějak souvisí s tím, co označují); slovo „prostitutka“
je značkové (cizího původu) se tak místně změnilo na „protistudka“.
• někdy se objevuje snaha vřadit slovo do jiného etymologického hnízda, než do kterého
svým původem přísluší; např. „sednice“: původně odvozeno od slovesa „sedět“,
posléze ale došlo k posunu. Vznikla tak „světnice“ od slova „světlo“.
Také životnost uvedeného typu pojmenování se liší. Někdy existují oba výrazy pro stejnou
věc v jazyce společně (př. „rozinka“ i „hrozinka“), jindy se „správný“ výraz úplně vytratí a v
užívání zůstane pouze produkt lidové etymologie (např. provaz: původně „povraz“ ... od tvaru
*po-vorz-; po vyrovnání vnímáme počáteční pro jako předponu k základu -vaz-...tedy ve vztahu
ke slovesu vázat.). Lidová etymologie se objevuje především v dialektech (zdrava místo strava,
prachstarý místo prastarý), zejména mezi venkovským a méně vzdělaným obyvatelstvem. Většina
novotvarů se však v jazyce neuchytí; a když pomine aktuální komunikační situace, ve které
byly užity, zaniknou. Mnohé příklady lidové etymologie však najdeme i v obecné mluvě a dalších
variantách češtiny jako jejich trvalou součást.
Neméně zajímavé jsou ale též některé další procesy:
• přenášení významů (PPS mezi lexikálními formami): elipsa (červené, plzeňské... univerbizace);
nemění se kontext pojmenování (srov.dále)
Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování
42
• změny smíšené (k tomu dále: Filipec, Čermák 1985, s. 144 - 149, 190- 192)
4.2.3 VZTAHY FORMÁLNÍ
▪ určitá funkce skupiny slov (zvuková, významová):počáteční, stejné zakončení, aliterace, homonymie,
rýmy, zvukosled...
▪ kontaktové kvality (kontextové řetězce, selekční, výběrové, návaznost na paradigmatické
změny)
(k tomu dále: Filipec, Čermák 1985, s.149)
PRŮVODCE TEXTEM
V předchozí kapitole jsme se seznámili s pojetím paradigmatu z hlediska vztahu lexikálních
jednotek (nejen vnějších, ale i vnitřních vztahů mezi jednotkami); a to z hlediska synchronního
i diachronního. Popsali jsme typologii procesů a systém řetězců, hierarchii systému i typy paradigmatu.
Frazeologické, idiomatické a paremiologické procesy lze rovněž zařadit ke změnám syntagmatickým.
Také syntagmatické vztahy se mohou realizovat jako synchronní a diachronní. S tím
souvisí spojitelnost lexikálních jednotek (kompatibilita i kolokabilita, problémy valence a kolokace).
Odlišili jsme typy přenášení významu a formální vztahy (funkci slovních skupin i
vztahy kontaktové).
PRO ZÁJEMCE
Konkordance
Zcela odlišné formy a obsahy slovních spojení ovšem hledáme (a využíváme jich pak při hodnocení
textu) v případě konkordancí (z lat. concordia = „shoda“, „svornost“). Jedná se tu o
shodu určitých sledovaných znaků. V oborech, které zkoumá literární věda, zejména pak v
biblistice, se tak zpravidla označují texty (dokonce i celé knihy) obsahující seznam nebo soupis
věcných nebo slovních podobností, které lze v různých částech textu (knihy) nebo v různých
textech (knihách) vyhledávat (v podobných případech se vlastně pojmenování konkordance
užívá metonymicky – v přeneseném významu). Obvykle jsou konkordance slov sepisovány
jako slovníky, tj. podle výrazů - v abecedním pořádku. U každého pojmenování je
udáno, kde jej v knize lze nalézt. Věcné konkordance (například popis téže události nebo záznam
shodné myšlenky) bývají uváděny v poznámkovém aparátu kritického vydání knihy.
Nejčastěji sledované a popisované konkordance jsou konkordance biblické, které udávají, na
kterých místech Bible lze nalézt různá slova (většinou s uvedením kontextu), popř. i blízká
pojmenování s menšími významovými odchylkami. Takto literárně pojaté konkordance slouží
Zbyněk Holub - Lexikologie
43
k rychlému vyhledávání podobných a souvisejících pasáží v rozsáhlém textu. Dnes je ovšem
snazší využít počítačových programů (Bible Works nebo Theophilos).
Valenční potenciál
Všechny pozice, vytvářené valencí, nemusí být nutně obsazeny. Někdy mohou vyplývat z
kontextu. Podle toho, zda příslušná pozice musí být obsazena nebo může zůstat nevyužita,
rozlišujeme:
a) obligatorní pozice (musí být obsazeny vždy: Otec ztratil hodinky.)
b) potenciální pozice (nemusí být obsazeny):
- základové (nemusí být vyjádřeny, pokud vyplývají z kontextu; tvoří základovou větnou
strukturu: Otec se dívá na syna. x Dívá se.)
- nezákladové (fakultativní: nemusí být vyjádřeny; rozvíjejí členy základové větné struktury:
Znavený otec se nenápadně dívá z okna na svého syna.)
Základové větné struktury v češtině
V češtině obvykle rozlišujeme jedenáct základových větných struktur s několika podtypy.
Základovou větnou strukturu tvoří samotný přísudek (Prší. Hoří.), přísudek a podmět (Slunce
svítí. Dítě spí.), přísudek a předmět (Došlo k výbuchu. - s podtypem „přísudek - předmět – předmět“:
Zželelo se jim ho.), přísudek a příslovečné určení (V komíně hučí. - s podtypem „přísudek
- příslovečné určení - příslovečné určení“: Ve sklepě páchne zatuchlinou.), přísudek - předmět
- příslovečné určení (Nemocnému se daří lépe.), podmět - přísudek – předmět (Kouření škodí
zdraví. Žák píše úkol. - s podtypy: „podmět - přísudek - předmět – předmět“: Soud zprostil
obžalovaného viny. - „podmět - přísudek - předmět - předmět – předmět“: Učitel pověděl rodičům
o dětech pravdu.), podmět - přísudek – doplněk (Otec se zdál unavený.), podmět - přísudek
- předmět - příslovečné určení (Řidič zavezl auto do garáže.), podmět - přísudek - předmět –
doplněk (Lékař uznal vojáka nemocným). Také přísudek složený (chápaný tak v širším smyslu)
se kombinuje v různých variantách; jako přísudek jmenný se sponou (Otec je učitelem. Do
města je daleko.), přísudek s modálním slovesem (Všichni musejí čekat.), přísudek s fázovým
slovesem (Lidé zůstali stát), v novějším pojetí i jako přísudek se slovesem kategoriálním (Skokan
sbírá odvahu).
Uvedený přehled větných struktur tvoří základ veškerých možných výpovědí v češtině. Základové
větné struktury se obměňují na základě rozvíjení větných členů (Unavený žák už dvě
hodiny píše opomenutý domácí úkol.), zmnožování větných členů na členy několikanásobné
(Žák i jeho sestra píší slohovou práci a další domácí úkoly.) nebo záměny podmětu a předmětu,
zejména záměny aktivního a pasivního tvaru přísudku (Úkol je psán žákem).
Další funkce valence
Kromě toho, že valence přísudku vymezuje, jaké větné členy na něj budou navázány, předepisuje
jim také určitou formu. Slovesa tak určují pád vázaných větných členů i užití
Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování
44
příslušné předložky (např.: přitížit se – s předmětem ve 3. pádě: Nemocnému se přitížilo;
schylovat se - předmět ve 3. pádě s předložkou k: Schyluje se k večeru).
(dále srov.: Daneš, Hlavsa 1987)
SAMOSTATNÝ ÚKOL (PRO ZÁJEMCE)
- kontrolní ... 4/1
Přiřaďte správně příslušné definice k příslušným pojmenováním:
1. pojmenování: kolokace, valence, kompatibilita
2. definice:
➢ jedná se spíše o vzájemnou slučitelnost, snášenlivost a schopnost volného křížení pojmenování
➢ pojem formální povahy a morfosyntaktického charakteru: schopnost nějakého slova (lexikální
jednotky) vázat na sebe další větné členy
➢ užití dvojice nebo vícera slov (lexémů, samostatných lexikálních jednotek), které se obvykle
v daném kontextu výpovědi spojují, v určité výpovědi
ÚKOL K ZAMYŠLENÍ (PRO ZÁJEMCE)
K zamyšlení ... 4/2
V knize F. Daneše a Z. Hlavsy (1987) se setkáváme s poněkud odlišným pojetím valence, než
je tomu v jiných pracích. Porovnejte tento výklad s jinou (vybranou) odbornou studii zaměřenou
na problematiku valence a kolokace; např. s některou z (převážně lexikologických) prací
F. Čermáka (např. 2001… apod.); přehled možností vám nabídnou běžné knihovnické katalogy
(včetně elektronických).
SHRNUTÍ KAPITOLY
Předložená kapitola byla koncipována se záměrem ujasnit rozdíly v pojetí paradigmatu a
syntagmatu (synchronně a diachronně), typologie (řetězců, hierarchie systému, lexikálních polí,
typů paradigmatu) a systému vztahů paradigmatických i syntagmatických. V souvislosti s tím
jsme upozornili na příklady spojitelnosti lexikálních jednotek (valence a kontextové splnitelnosti,
kolokability a kompatibility. V textu byly popsány typy přenášení významu a formální
vztahy slovních skupin – včetně kontaktových.
Zbyněk Holub - Lexikologie
45
DALŠÍ ZDROJE
ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.
ČERMÁK, František: Syntagmatika slovníku: Typy lexikálních kombinací. In: Čeština - univerzália
a specifika 3. Brno 2001. S.223–232.
DANEŠ, František, HLAVSA, Zdeněk, Větné vzorce v češtině. Praha, Academia 1987
ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2002. ESČ
FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.
HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.
MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.
PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996). Oddíl Lexikologie
(autorka Z. Hladká) .... např. s. 65–108.