Obrátí se trochu, mávne odmítavě. Usměje se jako školák, jenž páchá nepravost. Křiknou na Frantu.
Bratře poručíku, já tady zůstanu. Považujú to za nutný..."
„Zbytečně tu zařveš."
„Ať."
Poručík pošle všechny chlapy napřed. Odcházejí s lítostí. Ale tam dole, v domcích na říčním břehu, ve sklepních úkrytech, spí v pruhovaných cíchách jejich mámy. Tam mají pelíšky jejich děti. Tam, kam je z břehu jenom skok... Poručík jde k Frantovi a podá mu ruku:
„Já vím, že je tu někoho třeba. Ale..."
„Jakýpak ale. Koukejte udržet břeh.. . Čest!"
čest praporu, myslí si poručík odcházeje. Neboť je voják.
Pan Brůček se tváří, jako když spí. Není mu do řeči se zelenáčem. Teprve když tu zůstanou sami tři, důkladně se vysmrká, protáhne se v kříži, a uleviv tak všem tělesným žádostem, spiklenecky zamžourá na Frantu:
„Dyby to mělo jít po jejich, tak by se člověk ani pořádně k ráně nedostal!"
Na věži odbíjí třetí ranní.
Kamarádi, co odešli na říční břeh, už bojují. Po řece i proti proudu růžence kulometných ran. Na barikádě je ticho.
Němá barikáda. Mrtvá barikáda.
Její trojí tep a trojí dech. I trojí oči. Ani rukou nehnou. Leží jak padlí, a ocel automatů je dávno rozehřátá horečnatostí jejich dlaní. Mostní tmu na mušce. Přijdou? Přijdou?
A v téhle strnulosti se ztrácí noc a znenáhla se rodí den, chuchvalce říčních par jdou po proudu, německé čluny se v nich na vteřinu vynořují jako obludní sumci. Nepřesný, mizející terč.
Tu se Frantova ruka zvedla. Zlehka a znenáhla, jako by chtěla chytit motýla. Ne, ne, kývá záporným gestem na kamaráda Nederlanda, jenž stáčí hlaveň automatu na řeku. To není naše práce. A Frantův ukazovák se vbodne do vzduchu před nimi. Odtud musí přijít ti naši.
Nederland zastaví pohyb automatu, usměje se a kývne na souhlas. Pan Brůček ztěžka zívne. Jde na něj jitřní dřímota.
Teprve když den zcela strhne temnou roušku noci, v ránu plném deštného pláče se dočkávají. Ticho oklamalo Němce. Jak prízrační vodníci v zelenohnědých řas-natých pláštích se u spálené barikády na konci mostu vynořují padákoví myslivci. Jeden za druhým se plíží po asfaltu, automaty přichystány k výstřelu. Ze stran se kryjí mostní obrubní. Pět. Deset. A pak se s nimi pytel roztrhne, najednou je jich na mostě ke čtyřiceti, padesát. Blíží se k mrtvé barikádě. Jeden z nich přeběhne jako na zkoušku jízdní dráhu. Ticho je láká dál, průhledy v mostním zábradlí zkoumají nepřátelský břeh.
Frantova noha se potichounku sune k panu Brůč-kovi. Zlehka se dotkne strážníkova stehna. Sotva Brůček zvedne hlavu, prst letí varovně k ústům. Nederland se zubí. Pan Brůček pochopil. Štěrbinou zírá na Němce, ruce se mu klepou rozčilením. Ale Frantova ruka zas kývá: Ne, ne, ne! Náš okamžik teprve přijde.
Franta Kroupa by zpíval radostí. Hmatá do kapsy pro svou krejčovskou křídu. Myslí přitom na zákop, da-