leký, dávno opuštěný zákop, na družbu soudruhů nenávratně mrtvých, na zemi v druhém cípu Evropy. Ještě jednou, ještě jednou než.. . A dávno mrtví kolem procítají, bez prostřílených čel, bez rozervaných údů, světlí a plní života jako tenkrát.
Frantova ruka se natáhla k černé střeše převržené tramvaje. Blízko ke kladivu a srpu. Pevnými, klidnými tahy maluje písmeno za písmenem:
I
NO P
Kamarád Nederland roztáhl ústa k úsměvu, nej-šťastnějšímu z těch, co tu za dva dni rozdával. Ale než Franta začne čtvrté písmeno, i cizincova ruka chce psát; hmátne po Frantových prstech, vytočí z nich roubík křídy. I za Nederland třeba říci slovo.
ASARAN
doplní širokými rozkročenými písmeny.
NO PASARAN !
Pan Brůček pod svou nadstrážnickou přílbou má očka plná porozumění. Franta z nich čte: Ba jo, to se taky moc často psávalo! Moc se toho psávalo na zdi a ploty, leckterá facka za to taky padla!
Hastrmani jsou na třicet kroků. Už ztratili před němou barikádou strach, už je jim jasno, že se tu Češi dali na ústup. Jeden od druhého přejímá nákazu zpupné bezstarostnosti. Rysy střehu jim mizí z obličejů. Franta po-
čítá úsměvy. Jdou rovnou k barikádě. Gott mit uns na opascích, granáty v holínkách. Krok za krokem.
Oči pana Brůčka jsou žíznivé nedočkavostí. Oči Nederlanda ztvrdly jak čepel útočného nože. A oči Frantovy jediným mrknutím víček dávají povel.
Za Prahu! Za Holandsko! Za Španělsko! Soudruhu, pal!
Ratatatatatatata, ratatatatatatá, rátátátátata. Smrt šmahem všecko podtíná.
1528
129