A ten tam — nemají pro něho jméno — sedí někde s prstem na spoušti, oko ve střehu. Koho si zachce, toho dostane. Copak tu ještě zbyli Němci? Třikrát za sebou byl prohledán blok od sklepů až po půdy. Ani myš na mohla ujít. Nikdo, nikdo. . . a přece tu je. Rozpomeňte se! Rozpomeňte se! Chlapi stojí jak berani nad mrtvou Helenkou. Střelci na mušce. Nikdo, nikdo... a přece tuje!
Soudruzi, přiznejte se!
Tu jeden z nich, celý rozkymácen hrůzou, zakoktá! „Já, soudruzi... sem člověk měkkej. Možná žfl já... starou nemocnou bábu sem nechal támhle ve čtvrtým patře... neměl sem to srdce. . . tak mě napadlo, dyby někdo takhle zrovna mou mámu. . . ale ta jistě. . . kdepak bába, a kulomet! Sotva se z peřin vyhrabala!"
„Ty vole!" divoce zařval kovář Martínek, „volci0 A pěstí praští člověka do prsou, až zavrávorá. „PistoliI Pistoli! Granát!"
Pak se spokojí krumpáčem. Tři, čtyři, pět jich pře* běhne ulici. Všichni. Jsou hladoví nenávistí. Každý choti být při tom. Jenom ten poslední, měkký člověk, trčí (lál nad Helenčiným tělem. Strašně pláče.
Na dveřích není vizitka. Martínek napřáhne krum* páč. Ale kamarád ho chytí za ruku. Radši zazvoň! Zm řinčí zvonek, hluše, vzdáleně, jako z jiného světa. A pak po nesmírné pauze, do ticha čekáním docela řeřavého, cosi nehlučně zašustí. Bačkory šoupou po podlaze. Někdo nesrozumitelně zaskuhral jako člověk, jenž zároveň přp» máhá bolest i vztek. Bojácně se rozklopuje úzká škvíra ve dveřích.
Zděšená, zsinalá, se zakalenýma očima stojí přMJ
nimi stařena. Přes noční košili má špinavý župan, jenž I páchne plesnivinou. Vysílenýma, krhavýma očima, plnýma psí oddanosti, mžourá na mužské:
„Co si pšéjete? Vydyte, já už stára šéna. . Jsou zakřiknuti. Sakra, přece jenom s babkami se ne-I budeme prát! A podruhé by se odtud vrátili jako jejich kamarád měkký člověk, podruhé by kapitulovali před tlm uzlíčkem stařecké nemohoucnosti. Jen Martínkovo podezření nezhasíná. A všichni mu to mají v duchu za zlé, když babku popadne za rameno a zatočí s ní jako s kuželkou. Vpadne dovnitř bytu. Pokojná, mrtvá kuchyně. Studená kamna. Postel se šedivými cíchami, proležely dAlck v peřinách.
„Nykto tu nény, nykto tu nény..." Zoufalá urputnost sune Martínka k druhým dveřím. Pokoj. Prázdný. Kostlivé vějíře papírové palmy, prastaré alpské pohlednice za neduživým zrcadlem. V rámečku l| lastur fotografie rakouského důstojníka. Levičkou si přidržuje šavli, zatímco v pravé zvedá sklenku. Předmět Hit předmětem snímají Martínkovy beznadějné oči. Na-Jrdnou se však strašně zaostří na stolní desku. Vedle hrnku s kávou tu leží na talíři nakousnutý krajíc. Široký mužský chrup v něm vyťal dva půlměsíce. Nic víc. /loutně se máslem. Je rudý malinovou zavařeninou. Uudý — jak krev.
Jednou divokou ranou rozrazí Martínek dvoukřídlé (Iveře almary. Odhodí krumpáč, rozpřaženýma rukama IP vrhne proti změti ženských šatů na věšácích. Rve se i obstarožními hadry. A najednou drží něco živého, pevného. Zuřivého. Oba padají na podlahu. Převrhnou Itrknlik židlí. Martínek je kovář. To se pozná. Za dvacet
96
97