Středověké etnogeneze
Středověká etnogeneze a vytváření
barbarských říší na bývalém římském území
Přibližně v 70. letech 4. století našeho letopočtu dochází na
východě Evropy vlivem tlaku turkotatarských kmenů k zahájení hromadné
migrace části germánského etnika označovaného jako Gótové. Jednalo se o součást
dlouhého a chaotického pohybu barbarských etnik nejrůznějšího původu směrem na
území dříve ovládaná římskou říší podmíněného snahou o nalezení lepších
životních podmínek a nových sídlišť a způsobujícího ve svém důsledku rozpad římského
impéria v podobě, jakou si uchovalo do období pozdní antiky. Tento
dlouhodobý proces trvající téměř až do 9. století (do invaze Vikingů či usazení Maďarů v Karpatské kotlině) bývá
dnes označován jako proces raně středověké etnogeneze,
tedy formování raně středověkých evropských etnik či národů. Použití pojmu
národ, nesoucího svůj moderní význam teprve od 19. století je však
v souvislosti se situací ve společnosti středověké Evropy značně
zavádějící. Jeho místo v našem současném slovníku bylo totiž formováno až
v průběhu procesu označovaného historiky, filozofy a sociology jako
modernizace, probíhajícího v uvedeném 19. (a 20.) století. Mnohem
přesnější je proto hovořit spíše o etnicích, kmenech, obyvatelích, lidu či
obecně o společnostech.
Na základě původu jednotlivých migrujících společenstev můžeme pro
lepší orientaci tento proces tradičně označovaný jako “stěhování národů“
rozčlenit na několik fází. První z nich je fází germánskou. Usazením
germánských kmenů na území bývalé Západořímské říše a vytvořením prvních
barbarských říší v podstatě počíná období v konvenčním pojetí
periodizace známé jako raný středověk. Za ukončení germánské fáze „stěhování
národů“ bývá považován příchod Langobardů do severní Itálie v r. 568 n. l.
Na invazi Germánů bezprostředně navazuje příliv slovanských kmenů ze
zakarpatských oblastí. Samostatnou kapitolu potom tvoří migrace východních
turkotatarských nomádských etnik, jejichž cílem se většinou stávala Karpatská
nížina. Celý proces etnických přesunů byl dovršen usazením kočovných Maďarů
(konec 9. století). Někdy bývá jako součást těchto přesunů označována i invaze
Normanů (Vikingů) do západoevropského a jihoevropského prostoru.
Při poznání tohoto složitého procesu nám výrazně pomáhají prameny
hmotné povahy, jejichž zkoumání je předmětem studia archeologie. I pro toto období
máme však dochována svědectví písemného charakteru, ať již od vzdělanců
z okruhu pozdně římských elit (Ammianus Marcellinus, Julius Capitolinus –
oba 4. století n. l.) či od pozdějších raně středověkých autorů, kteří sami
mnohdy pocházeli z řad příchozích etnik. Mezi posledně jmenovanými vyniká
dílo sekretáře provincie Moesie gótského či alanského původu Jordanese „De origine actibusque Getarum“, sepsané
v polovině 6. století n. l., či stejně stará práce byzantského historika
Prokopia z Kaisareie „De bello
Gothico“. Zmínit musíme rovněž jméno langobardského historika působícího
v 8. století na franském dvoře Paula Diacona.
Pronikání germánských kmenů na území ovládaná Římany zaznamenáváme již
v době, kdy byl budován systém hraničního opevnění známý jako Limes Romanus (přibližně od 1. století
n. l.). Toto pronikání v průběhu doby získávalo dvojí charakter. Germánské
kmeny byly buď na základě svolení Říma usazovány na jim vyčleněných pozemcích
jako spojenci, za což byly povinovány zejména vojenskou pomocí Římanům (foederati), nebo se jednalo o
násilnostmi a konflikty doprovázenou invazi s cílem získat pro svůj kmen kořist
i lepší prostor k životu. V řadě případů se potom setkáváme
s prolínáním obou variant. Na hromadných přesunech germánských kmenů na
přelomu 4. století n. l. se však výrazně podílel tlak jiného etnika valícího se
na Evropu z mongolských stepí. Turkotatarské kmeny nomádů označovaných
jako Hunové se již ve 4. století objevily v prostoru mezi řekami Volhou a
Donem a rozvrátily říši Gótů při březích Černého moře. Po osmdesát let potom
svými nájezdy sužovaly Evropu a ovládaly prostřednictvím podmaněných kmenů
území od Černého moře až po řeku Rýn. Největšího rozsahu dosáhla jejich říše
pod vládou obávaného náčelníka Atily v letech 445 – 453.
Vraťme se ale nyní do roku 375 n. l., který bývá považován za počáteční
datum přesunu vizigótských kmenů z jejich původních sídel v oblasti
Černého moře, kam přišli ze své skandinávské pravlasti o století dříve, směrem
na jih. V tomto období dochází k rozpadu původního kmene Gótů na již
zmíněné Vizigóty, jež směřují za Dunaj, a Ostrogóty, kteří se v tuto
chvíli ještě podřizují nadvládě Hunů a setrvávají ve svých černomořských sídlech.
Pronikání vizigótských kmenů na římské území se nejprve pokusil císař Valens
(328 – 378) využít ve prospěch říše. Vizigótům bylo jako foederátům vyčleněno území, na němž se měli usadit. Toto uspořádání
poměrů však Vizigóty nebylo akceptováno a v bitvě u Adrianopole r. 378 se
nakonec s Valensem a jeho armádou vojensky střetli. Valens byl poražen a
na následky zranění z bitvy zemřel. Vizigótům se tak otevřela cesta
k plenění prostoru Malé Asie a Balkánu. Situaci dokázal uklidnit až zásah
císaře Theodosia I. (347 – 395), který na počátku 80. let uzavřel
s Vizigóty mír a znovu jim daroval půdu k usídlení. Vizigóti nicméně
ještě po celé tři dekády terorizovali svými nájezdy prostor Balkánu a severní
Itálie a vytáhli dokonce i proti oběma nejdůležitějším centrům již fakticky rozdělené římské
říše – Konstantinopoli a Římu. Pod vedením Alaricha se jim „věčné město Řím“
podařilo 24. srpna roku 410 dobýt a vyplenit. Pod dojmem zkázy, jakou způsobili
a která byla mnoha současníky vykládána jako trest bohů za odpadlictví od
jejich kultu a přijetí nové víry (křesťanství), začal své dílo sepisovat jeden
z nejvýznamnějších duchovních otců středověké církevní věrouky sv.
Augustin.
V té době byla římská říše již 15 let fakticky rozdělena na dvě
části – v její západní části s centrem v Miláně (stalo se jím
v době císaře Diokleciána, r. 293 n. l.) panoval (ovšem pouze titulárně)
mladší Theodosiův (†395) syn Honorius, jehož magister militum (vojenská hodnost – nejvyšší velitel vojsk)
Stilicho, jenž byl sám polobarbarského původu, držel v rukou rozhodující
moc. Východní část bývalé říše spravoval jeho o osm let starší bratr Arcadius,
jenž byl ovšem rovněž pod vlivem svých rádců a zejména své manželky Aelie
Eudoxie. Římská říše už v budoucnu nikdy nebyla obnovena ve svých
původních hranicích. Obě části imperia v té době čelily zvýšenému tlaku
barbarů. Na východě využívali panovníkovu slabost Hunové, na západě se
v okolí Mohuče hlásily o slovo další germánské kmeny (Vandalové, Svébové,
Alamani, Burgundi, ad.). Stilichonovi se sice roku 402 n. l. podařilo porazit
Vizigóty, ve vyplenění Říma o osm let později jim však zabránit nedokázal,
protože roku 408 n. l. byl odsouzen za velezradu a popraven. Honorius se se
svým dvorem uchýlil do bezpečnější Ravenny, odkud přihlížel pustošení
Apeninského poloostrova. Pod vedením Athaulfa, s nímž císař Honorius
uzavřel dohodu o spolupráci při pacifikaci odbojných germánských kmenů
usídlujících se v Galii, odešli Vizigóti do jižní Galie, odkud se r. 418
v čele již s novým vůdcem Walliou přesunuli do Hispánie, konkrétně na
území mezi řekami Garonou a Ebrem, jež získali jako odměnu za pomoc císaři
proti Vandalům a Svébům. Centrem této první barbarské říše vzniklé na území
bývalé římské říše se stalo Toulouse (odtud také název „Tolosánské království“
či „Regnum Tolosanum“ pro celou říši).
Po Honoriově smrti r. 423 nastoupil na trůn jeho nezletilý synovec
Valentinianus III. (425 – 455), přičemž hlavní rozhodovací pravomoc si (opět)
uzurpoval nejvyšší vojenský velitel Aetius. Přibližně na konci dvacátých let 5.
století se germánskému kmeni Vandalů, vytlačenému ze svých sídel v původní
římské provincii Hispánii Vizigóty, spolu s původem íránskými Alany
podařilo pod vedením Geisericha ovládnout původní římskou provincii severní
Afriku. (Za vizigótského obléhání města Hipponu tehdy umírá sv. Augustin.)
Nebezpečí, jaké Vandalové představovali pro Sicílii a jihoitalské oblasti,
nakonec přimělo Aetia, aby s nimi v letech 435 a 442 uzavřel příměří.
V severní Africe tak vzniká další z barbarských říší, říše Vandalů.
Zatímco v bývalých provinciích na západě římské říše (především
v Galii) propukaly sociálně motivované bouře (tzv. „povstání bagaudů“ –
jednalo se o protesty většinou chudých obyvatel provincie, kteří se stavěli
proti státnímu útlaku, neúnosnému daňovému zatížení a praktikám bohatých velkostatkářů),
na východě vyvstávalo další nebezpečí v podobě již zmiňovaného svazu kmenů
pod nadvládou Hunů vedených Attilou, „Bičem božím“. Hunové a jejich spojenci
byli sice 21. června 451 v bitvě na Katalaunských polích (u Chalons) poraženi
spojenými silami Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků, trvalo ale ještě několik
let, než vyklidili severní Itálii. Roku 453 umírá Attila a o rok později je
zavražděn Aetius a pár měsíců po něm i císař Valentinianus. Do dějin Říma se v té
době
(r. 455) krvavým písmem zapisuje více než dva týdny trvající plenění města
Vandaly.
Vlivem oslabování centrální římské moci došlo ke ztrátě téměř všech
provincií mimo Apeninský poloostrov. V severní Galii se ještě na nějaký
čas ustavila nezávislá správa „římského krále“ Syagria, jejíž samostatná
existence však byla brzy ukončena v bojích s Franky. Na územích
bývalých římských provincií se dále usazovaly germánské kmeny a zakládaly své
říše (Burgundové v okolí řeky Rhôny, Svébové na SZ Pyrenejského
poloostrova, Alamani v prostoru dnešního Alsaska, Bavorska, Rakouska a
Švýcarska), z nichž většinu později pohltila rozpínající se Franská říše,
jež přetrvala z těchto barbarských říší nejdéle. Významnou roli hrál fakt,
že Frankové přijali, na rozdíl od většiny Germánů, kteří byli ariány,
křesťanskou víru z Říma. Ariánství bylo totiž oficiální křesťanskou církví
považováno za heretický směr. Mnich Areius, jeho zakladatel, v rámci svého
učení popíral božskou podstatu Krista.
V západořímské říši se mezitím chopil moci magister militium
Orestés, jenž na císařský trůn dosadil svého nedospělého syna Romula Augustula
(zdrobnělina titulu „Augustus“ užívaného římskými císaři). Vzpourou
nespokojených germánských foederátů dosazený velitel skirského původu Odoaker
však roku 476 obsadil Ravennu a sesadil Romula ze západořímského trůnu. Odznaky
císařského majestátu (diadém ad.) nechal potom poslat do Byzance císaři
Zenonovi. Tato událost bývá interpretována jako definitivní zánik západořímské
říše. Byzantského vládce znepokojovala Odoakerova rostoucí moc, hledal proto
pomoc u ostrogótského krále Theodoricha. Po dlouhém obléhání Ravenny a následné
smrti Odoakera byl r. 497 Theodorich sám uznán za císařova náměstka
v Itálii. První polovina 6. století se potom nesla v duchu opětovného
dobývání pozic Byzance v Itálii (tzv. gótské války 535 – 554). Roku 568 se
jako poslední z germánských kmenů po dlouhé anabázi přes Panonii na severu
Itálie usadili Langobardi.
V rámci raně středověkých migrací se setkáváme s působením dvou komplementárních procesů – barbarizace a romanizace. Vyspělá společnost pozdně římské doby byla konfrontována s kulturou germánských kmenů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování. Byl-li příchod cizího germánského kmene na již osídlené území (italské, galorománské obyvatelstvo) umožněn na základě smlouvy (foedus) s Římem a příchozí tak měli status spojenců Říma (foederati), respektovalo většinou původní obyvatelstvo germánského krále jako Římem dosazeného úředníka. Na vnitřní strukturu barbarských států působila vyspělá římská organizace správy. Germáni rovněž většinou přijímali jazyk místního obyvatelstva. Germáni s sebou do Evropy přinesli řadu technických inovací (např. techniku zpracovávání damascénské oceli) i vylepšení v oblasti vojenství. Původně se jednalo o relativně malé migrující kmeny (jednotky), v jejichž rámci existoval vůdce (dux), který skupinu vedl. Na nově osídlených územích tato jednoduchá struktura vzhledem k okolnostem modifikovala. V čele společenství potom stál král (rex), jenž měl řadu různých kompetencí. Byl to např. vrchní velekněz kmenového kultu, byl zdrojem veškerého práva a řídil a spravoval svůj lid (populus). Kolem něj se vytvářela postupně vrstva velmožů – jeho družiníků, z jejichž řad se později rekrutovali příslušníci pozemkové šlechty. I tito jednotliví velmoži měli své družiny a klienty (tzv. klientelně–družinné uspořádání).
Doplňující studijní materiály k přednášce -
Doporučená literatura -
1.
Bednaříková, Jarmila: Attila. Hunové, Řím a
Evropa, Praha 2012.
2.
Bednaříková, Jarmila: Frankové a Evropa, Praha
2009.
3.
Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů a sever
Evropy, Praha 2017.
4.
Bednaříková, Jarmila - Homola, Aleš - Měřínský,
Zdeněk: Stěhování národů a východ Evropy. Byzanc, Slované a Arabové, Praha
2006.
5.
Beranová, Magdalena: Slované, Praha 1988.
6.
Collins, Roger: Evropa raného středověku
300-1000, Praha 2005.
7.
Craughwell, Thomas J.: Barbaři. Jak jejich
invaze ovlivnily moderní svět, Praha 2009.
8.
Čechová, Vlasta: Langobardská Itálie v 7. -
8. století, Ostrava 1996.
9.
Doležal, Stanislav: Interakce Gótů a římského
impéria ve 3. - 5. století n. l., Praha 2008.
10.
Droberjar, Eduard: Věk barbarů, Praha 2005.
11.
Heather, Peter: Empires and Barbarians, Oxford
2012.
12.
Heather, Peter: Gótové, Praha 2002.
13.
Heather, Peter: The Fall of the Empire. A New
History of Rome and the Barbarians, Oxford 2005.
14.
Helbling, Hanno: Goten und Wandalen. Wendlung der
historischen Realität, Zürich 1954.
15.
James, Edward: Frankové, Praha 1997.
16.
Jones, Terry – Ereira, Alan: Barbaři. Neotřelý
pohled na dějiny Římské říše, Praha 2008.
17.
Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova
říše, Praha 1995.
18.
Man, John: Attila. Barbarský král a pád Říma,
Praha 2007.
19.
Todd, Malcolm: Germáni, Praha 1999.
20.
Thompson, Edward Arthur: Hunové, Praha 1999.