Středověk a periodizace středověku

Pojem středověk má řadu významových rovin. Budeme-li se tedy na následujících stránkách zabývat dějinami středověku, musíme se nejprve zaměřit na definici tohoto pojmu v kontextu historického vývoje a bádání. Obecně rozšířená a přijímaná je svými kořeny v humanistické filozofii dějin tkvící představa o středověku jako o přechodném období mezi zánikem vyspělé civilizace pozdně římské antiky a prvními záblesky rodící se renesanční víry v člověka. V tomto zjednodušeném konceptu středověk symbolizuje jakési „období temna“ či úpadku v rovině politické, ekonomické i společenské a především kulturní – vnímáme-li ovšem kulturu jako segment života společnosti. V takové podobě tento pojem rezonuje i ve slovníku a představách soudobé společnosti (viz použití výrazu „středověký“ jako synonymního označení čehosi zpátečnického či nevyhovujícího stupni rozvoje současné společnosti, např. v oblasti publicistiky). Při bližším pohledu na toto dlouhé období lidských dějin, jež bývá tradičně vymezováno rozpadem a zánikem římského impéria na straně jedné (395 – rozdělení římské říše mezi syny císaře Theodosia, 476 – sesazení posledního římského císaře Romula Augustula skirským vojevůdcem Odoakarem) a v pořadí druhým dobytím císařské Konstantinopole (1453 – dobytí města tureckými armádami Mehmeda II.), a v závěru počínající konfesionalizací (1517 – Martin Luther přibíjí na vrata kostela Všech svatých ve Wittenbergu svých 95 tezí), objevením z evropského pohledu nového kontinentu (na podzim roku 1492 flotila Kryštofa Kolumba připlouvá do Nového světa) či až počátkem občanské války v Anglii (1640), je však patrné, že jej nelze jednoduše odsoudit do role úpadkového věku zahaleného do temna nevědomosti, brutality, bídy a strádání. Právě v tomto období byly totiž položeny základy moderní euroatlantické společnosti a z jeho dědictví čerpá tato kultura (ve smyslu segmentárního i systémově-symbolického vymezení pojmu) dodnes. Rovněž je nelze považovat za homogenní epizodu bez vývoje a vnitřní rozrůzněnosti. Právě naopak. Středověk ve smyslu obecného označení etapy dějinného vývoje společnosti představuje vnitřně bohatě členěné a dynamické období, přičemž tradiční dělení na raný (5. – cca 11. stol.), vrcholný či rozvinutý (11. – 14. stol.) a pozdní (14. – 15. stol.) středověk bývá dnes již často nahrazováno novými, proměnám vývoje středověké společnosti lépe odpovídajícími periodizacemi.

Zastavme se nejprve u toho, jak vlastně samotný pojem vznikl a jaký význam mu byl v průběhu doby přisuzován autory (nejen) historiografických prací. Přibližně od 14. století se v dílech raně renesančních učenců objevují odkazy na tzv. dobu temna („tenebrae“ v díle Francesca Petrarcy, podobně např. v dílech Mikuláše Kusánského nebo Giovanni Andrei), či o století později na
tzv. střední věk („medium aevum“, „media tempestas“ – např. v pracích humanistických učenců a historiků Flavia Bionda a Leonarda Bruniho). Jedná se o dobově podmíněné a emocionálně zabarvené označení, při jehož konstituování sehrávalo hlavní roli vědomí odlišnosti nazírání na svět v rámci rodícího se evropského humanismu. Středověk byl dobou výrazně se lišící od doby předchozí a – byť by to snad bylo pouze přáním hrstky renesančních učenců – také od doby, jež právě počínala a jež měla následovat. Od doby, již znovu ozáří středověkými bludy nezkalené poznání všemocného lidského rozumu (ratia) a která naváže na vyspělou antickou literární, vědeckou i uměleckou tradici. Byl to právě zmiňovaný italský renesanční historik a humanista Flavio Biondo (zejm. v díle „Historiarum ab inclinatione Romanorum imperii decades“), kdo do historiografie vnesl zcela nové pojetí periodizace dějin, které už nechápal po vzoru augustinianské filozofie jako jednolitou dobu od vtělení Páně do Posledního soudu, ale vymezil v jejich rámci právě dle něj značně se odlišující období mezi léty 410 a 1410. Považoval tedy – jako valná většina humanistů a renesančních učenců – svou současnost za kvalitativně odlišné období (kulturně na vyšší úrovni), jež navázalo tam, kde byly tyto kvality zpřetrhány počátkem středověkého „temna“.

Podobný koncept středověku můžeme pozorovat i v rámci reformační tradice. Období konfesionalizace je právě z hlediska reformačních proudů typické svým negativním postojem k temným stoletím „střední doby“, ve které se v náboženském životě a především v církvi začaly projevovat negativní úpadkové fenomény, jakými bylo např. kupčení se svátostmi, světské panování papeže a jiných církevních hodnostářů, porušování celibátu a morální poklesky kryté oficiálními církevními kruhy. Reformování církve má potom v současnosti těchto teoretiků a autorů přinést jakési očištění, nápravu a nový začátek. Ještě v proslulém díle „Decline and Fall of the Roman Empire“ britského osvícenského historika Edwarda Gibbona se setkáme s kritikou temného období úpadku, následujícího po rozpadu dříve skvělé římské říše, na jejímž zániku podle něj neslo mimo jiné velkou vinu křesťanství odpoutávající důrazem na posmrtný život pozornost od soudobých problémů a uvědomělého občanského života.  

Proměněnou optikou je na středověkou kulturu a celé toto dějinné období nazíráno již v průběhu několika následujících desetiletí. První polovina 19. století s sebou do evropského myšlení přináší romantické tendence a spolu s nimi se můžeme setkat také se zásadním přehodnocením vztahu k středověkým reáliím. Středověk romantismu je středověkem Williama Blaka, Jamese Macphersona, Goetheho a Waltra Scotta. Romantický středověk je ideální krajinou plnou rytířské odvahy a cti, vladařských ideálů, dvorské lásky a hrdinných počátků v 19. století se formujících moderních národů (srov. vztah ke středověké látce v období českého národního probuzení). Tato obliba středověku nepostihla pouze literaturu a historiografii, ale pronikla rovněž do řady dalších oblastí života společnosti 19. století. V této době se také poprvé setkáváme s plným rozvinutím fenoménu označovaného jako medievalismus či medievismus („medievalism“ – označuje přejímání prvků středověké kultury, estetiky, námětů z oblasti literatury, kultury, architektury, užitého umění, středověkých přístupů, postupů či tradic). Zejména na britských ostrovech získává oblibu nový architektonický styl inspirovaný středověkými stavbami – tzv. neogotika s tradicí již od dob Christophera Wrena. Mezi výrazné představitele medievismu 19. století můžeme zařadit rovněž výtvarné umělce z Vídeňské akademie, sdružené v tzv. „Spolku sv. Lukáše“ (Lucasbund), kteří se sami označovali jako „Nazarénští“ či „Nazaréni“, či britské prerafaelity, hnutí umělců označované jako „Art and Crafts“.

Jakási rehabilitace středověku jakožto bájného období utváření „ducha“ formujících se moderních národů a s tím spojená dezinterpretace některých pro nacionalistické ideologie významných dějinných událostí vytváří později v průběhu první poloviny 20. století prostor pro využití (či zneužití) středověké látky k propagandistickým účelům. Jak v období první, tak i druhé světové války proniká středověká tematika do agitačních či náborových plakátů, do hesel propagandy i rétoriky hlavních představitelů obou nepřátelských táborů. Hrdinská „národní“ minulost je vyzdvihována v kontextu soudobé situace; Alexandr Něvský a jeho slavné vítězství nad řádem německých rytířů je tak připomínán ruským vojákům na východní frontě, motiv sv. Jiří bojujícího proti draku představuje důležitou součást britské válečné kampaně, v norském prostředí je připomínána hrdinná vikingská minulost a sounáležitost s germánstvím, české propagandě čerpající ze středověké historické látky „kraluje“ motiv neporaženého husitského hejtmana Jana Žižky z Trocnova a husitů vůbec. S odezněním válečných událostí a s postupným rozvojem moderní euroatlantické společnosti nachází motivy středověku uplatnění také ve zcela odlišných sférách života společnosti. Užívání odkazů na středověké dějiny z politické rétoriky 20. a 21. století sice zcela nevymizelo a v současné geopolitické situaci znovu získává na popularitě, hlavním recipientem středověkých inspirací se však stala oblast populární či masové kultury.

Co to ale je, onen středověk? Lze jej vůbec nějakým relevantním (vědeckým) způsobem analyzovat, periodizovat, definovat? Mezi současným historikem a minulou historickou skutečností vždy existuje jen velmi omezené a křehké spojení zprostředkované dochovanými prameny; v případě období středověku písemnými, hmotnými či obrazovými nositeli informace o minulosti. Výsledný obraz minulých dějů tak stále zůstává pouhou, na interpretaci těchto pramenů závislou konstrukcí, jejíž podobnost historické skutečnosti je v mnoha ohledech pouze spekulativní. To, co umožňuje přiblížit se skutečnosti co nejblíže, je aplikace kritické historické metody a v současné medievistice také interdisciplinární přístup. Řada soudů o středověku, vyslovených historiky 19. a 1. poloviny 20. století, tak byla na základě uplatnění moderních badatelských přístupů revidována a doplněna. Mezi takové fenomény patří i samotná periodizace tohoto období dějin. Již jsme se zmínili o klasickém rozdělení středověku na raný, vrcholný a pozdní. V současné odborné literatuře se však setkáme s rozdělením založeným na odlišných východiscích. Zejména francouzský medievista Jacques Le Goff, proslulý svým pojetím „dlouhého středověku“, tvrdil, že při periodizaci dlouhého období je nutné věnovat pozornost nejen proměnám na poli politických dějin, ale rovněž společenským strukturám. Podle jeho názoru se řada středověkých postupů v přístupu k realitě, k práci i v myšlení v určitých společenských vrstvách nezměnila až do nástupu průmyslového věku. Zejména ve francouzské literatuře se proto setkáme s odlišným dělením na „velmi dlouhý středověk“ (do 10. století), „střední středověk“ (od roku 1000 do roku 1348) a „pozdní středověk“, zahrnující období od stoleté války po reformaci. Z hlediska politických struktur pak přetrvávání středověkých přístupů narušuje až Velká francouzská revoluce r. 1789. Z hlediska mentality je nejen pro Le Goffa horní hranicí středověku již zmiňovaná průmyslová revoluce 19. století. V souvislosti s periodizací středověku je nutné zmínit ještě koncept tzv. „podzimu středověku“ nizozemského historika Johanna Huizingy. Tento badatel se ve své stejnojmenné knize zaměřil na analýzu proměňujících se kulturně-společenských fenoménů období 14. a 15. století a vykreslil tak atmosféru, v jejímž rámci se již (podobně jako na podzim) ohlašovaly známky blížící se proměny („zimy“, tj. konce středověku).

Kontrolní otázky

1.       Kdy a v jakých souvislostech se poprvé setkáváme s užitím pojmu „středověk“?

2.       Objasněte pojem „dlouhý středověk“. Kdo je jeho autorem?

3.       V jaké souvislosti hovoříme o tzv. „podzimu středověku“?

4.       Definujte společenský a kulturní fenomén označovaný jako „medievismus“ či „medievalismus“.

5.       Ve kterém díle kterého historika je křesťanství označováno za spoluviníka rozpadu pozdně antické římské říše a proč?

6.       V jaké souvislosti se setkáváme s rehabilitací středověku a středověké tematiky?

7.       Vyjmenujte středověké fenomény, které rezonovaly v rámci propagandy jednotlivých států zapojených do obou největších válečných konfliktů 20. století. Jakým způsobem s nimi propaganda pracovala?

8.       Jak se liší tradiční periodizace středověku od moderního pojetí (zejm. francouzské historiografie)?

9.       V rámci jakých oblastí života moderní společnosti 2. poloviny 20. a 21. století se nejčastěji setkáváme s recepcí (reflexí) středověku?

10.   Kteří významní čeští a světoví autoři se ve svých pracích zabývali středověkými dějinami? (Uveďte alespoň deset autorů z obou kategorií.)

Doporučená literatura

1.       Bjork, Robert E.: The Oxford Dictionary of the Middle Ages, Oxford 2010.

2.       Cantor, Norman F.: Inventing the Middle Ages, New York 1991.

3.       Češka, Josef: Zánik antického světa, Praha 2000.

4.       Drška, Václav – Picková, Dana: Dějiny středověké Evropy, Praha 2004.

5.       Fuhrmann, Horst: Einladung ins Mittelalter, München 1989.

6.       Fuhrmann, Horst: Středověk je kolem nás, Praha 2006.

7.       Goetz, Hans – Werner: Proseminar Geschichte. Mittelalter, Stuttgart 1993.

8.       Gurevič, Aron: Kategorie středověké kultury, Praha 1978.

9.       Honzák, František - Pečenka, Marek - Stellner, František - Vlčková, Jitka: Evropa v proměnách staletí, Praha 2001.

10.   Huizinga, Johan: Podzim středověku, Praha 1999.

11.   Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy, Praha 1991.

12.   Le Goff, Jacques: O hranicích dějinných období. Na příkladu středověku a renesance, Praha 2014.

13.   Le Goff, Jacques: Paměť a dějiny, Praha 2007.

14.   Le Goff, Jacques: Středověká imaginace, Praha 1999.

15.   Le Goff, Jacques: Středověký člověk a jeho svět, Praha 1999.

16.   Le Goff, Jacques: Za jiný středověk. Čas, kultura a práce na středověkém Západě: 18 esejů, Praha 2005.

17.   Le Goff, Jacques - Schmitt, Jean – Claude: Encyklopedie středověku, Praha 1999.

18.   Matthew, Donald: Svět středověké Evropy, Praha 1997. 

19.   Seibt, Ferdinand: Lesk a bída středověku, Praha 2000.

20.   Spunar, Pavel: Kultura českého středověku, Praha 1985.