Starší etapy dějin literatury literární kritiku neznaly, kritika vzniká až v éře osvícenského kriticismu, tedy v českém prostředí od přelomu 18. a 19. století, přičemž rozvoj kritiky je přímo závislý na rozvoji původní tvorby – proto jsou počátky teprve hledáním možností a způsobů, jak kritizovat.

Teprve 30. léta 19. století poznávají literární kritiku jako uvědomělou disciplínu; prudký rozmach kritického psaní ve 30. a 40. letech 19. století je důsledkem rozvoje literárních časopisů, v nichž kritika nacházela svůj prostor. A proto také omezení literárního života v etapě neoabsolutismu znamená úpadek kritiky.

V opoře studujeme s. 12-20.