U \ľ.....U I VKI \ RYTÍŘSKÁ MYŠLENKA Setkáni Filipa II. z Anjtnt s jeho matkou Marii z lilois, Jeanem, vévodou z Heny, a Filipem Burgundským, ilustrace ke Kronice Jeana Froissarta (15 stol., Pani, Biblwthhjue Natimiale de France; Projhnedia) středověký myšlenkový svět obecně je ve všech součástech prolnut .1 (dosycen náboženskými představami. Podobně rytířskv ideál pronikl do myšlenkového světa onoho užšího kruhu, žijícího v prostrčili dvora a šlechty. Dokonce i náboženské představy jsou opřádány rytířskou ideou: čin archanděla Michaela ozbrojeného mečem byl „la premiére milicie et prouesse chevaleureuse qui oncques fut mis en exploict" („prvním příkladem vojenských schopností a rytířské udatnosti, jaký byl dosud podán"); archanděl je předchůdcem rytířstva, „milicie terrienne et chevalerie humaine" („pozemského vojska a lidského rytířství"), které je pozemským odrazem andělských zástupů u Božího trůnu.' Vnitřní sepětí pasování na rytíře a náboženské myšlenky je zvláště patrné v příběhu o rytířské lázni Coly cli Rienzo.2 Španělský básník Juan Manuel je nazývá svátostí, kterou srovnává se křtem a manželstvím.1 Vede tedy toto náročné očekávání, vkládané do plnění šlechtických povinností, k jasnějšímu vymezení politických představ o tom, co přísluší šlechtě? Zajisté: patří k tomu úsilí o všeobecný mír, opírající se o svornost králů, dobytí Jeruzaléma a vypuzení Turků. Neúnavný tvůrce plánů ľhilippe de Méziěres, který snil o rytířském řádu, jenž by předstihl starou sílu templářů a špitálníků, nastínil v Songe du vieit pelerin (Sen starého poutníka) plán, který zdánlivě zaručoval blaho světa v nejbližší budoucnosti. Mladý francouzský král spis vznikl asi v roce 1388, kdy ještě nešťastný Karel VI. vzbouzel tolik nadějí - bude snadno moci uzavřít mír s anglickým králem Richardem, který je právě tak mladý a stejně tak nenese vinu na starém sporu jako Karel. Pouze spolu musí o tomto míru jednat osobně, vyprávět si vzájemně o podivuhodných zjeveních, která jej zvěstovala, musejí odhlédnout od všech malicherných zájmů, které by mohly vy- ti? rytířská myši V m K a tvářel překážky, kdyb) se jednáni svěřilo dui hovnírn, právníkům ne bo vojevůdcům. Nechť se francouzský kul vzdá některých hraničních měst a hradů. Hned poié, co bude uzavřen miř, nechť se při praví křížová výprava. Všude ať utichnou všechny spory ;i potyčky a zreformuje se tyranská správa zemí; nechť křesťanské panovníky vy-burcuje všeobecný koncil, aby táhli do války a obrátili na víru Tatary, Turky, Židy a Saracény, pokud by nepostačilo kázání.1 Méziěres a mladý Ludvík Orleánsky pravděpodobně o takových vzletných plánech přátelsky hovořili v celestýnském klášteře v Paříži. 1 Ludvík Orleánsky snil o míru a křížové výpravě, ovšem s notnou dávkou praktické a zištné politiky/' Obraz lidské společnosti, určované rytířským ideálem, dodává světu zvláštního zabarvení. Jde ovšem o barvu, která nechce pořádně držet. Vezmcme-li známé francouzské kronikáře čtrnáctého a patnáctého století - ať je lo osuv Froissart, ať to jsou suchopární Monstrelet a ďEscouchy, vznešený Chastellain, dvorský Olivier de La Marche, mnohomluvný Motinel - (i všichni s výjimkou Commy-nese a Thomase Basina začínají vzletnými prohlášeními, že píší k oslavě rytířské . tností .1 slavných hrdinských činů.6 Ale žádný z nich to nedokáže zcela splnit, jeitó tak nejspíše Chastellain. Vezměme Proissarta, kteri sám byl autorem hvpenomantického výhonku rytířské epiky, m 1 „udatnosti") .1 „grans apertises ďarmes" („velkých či- n, 1 I....../o m zbroji"), jeho pero žurnalisty nepřestává psát o zradě I ni mu,i.,.n uskoi ur chamtivosti a přesile, zkrátka o válečném ře-mi 1. iii 1 < .. u (l.i .1 naprosto stalo záležitostí kořistnickou. Moli-nct M.1I1 znovu zapomíná na své rytířské předsevzetí a - odhlédneme I" Od jeho stylu a jazyka - reprodukuje události jasně .1 jednoduše; jen tu a tam se rozpomene na svůj ušlechtilý záměr, který si uložil jako povinnost. Ještě povrchnější je rytířská tendence u Monstreleta. Vypadá to, jako by duchu těchto spisovatelů - povrchnímu duchu, lo je třeba přiznat - sloužila rytířská fikce jako korektiv nepochopitelných jevů doby. Byla jedinou formou, v níž mohli události zachytit. Ve skutečnosti tehdejší válka a politika formu extrémně postrádaly, jako by neměly skutečné souvislosti: válka byla většinou chronickým procesem jednotlivých tažení, rozptýlených po velkém území; diplomacie byla velmi obřadným a nedokonalým instrumentem ovládaným částečně zcela obecnými tradičními myšlenkovými pochody, částečně nerozmotatelným klubkem jednotlivých drobných právních otázek. Protože historiografie nebyla s to v tom všem rozpoznat reálný společenský vývoj, chopila se fiktivního rytířského ideálu; tak všechno vztahovala ke krásnému obrazu vladařské cli a rytířské clnosti, k hezké hře ušlechtilých pravidel, ;i nik vytvářela m 111. 111 m 11 s 1111 ílu/......tdio řádil. Porovnanie li loto historii ke meliko s názorem lakového historika, jako byl ThÚkýdidés, výsledkem r neobyčejné nízký posioj. Dejiny tu vyprahnou ve zprávu o krásnych .1 zdánlivě krásnych bojových slíctnutích a o slavnostních poli-tli I \< h aktech. Kdo jsou pak z tohoto hlediska li správní svědkové 1I1 |in Heroldové řadoví i vůdčí, jak se domnívá Froissart; jsou to ..... kdo jsou při oněch vznešených událostech vždy přítomni a kdo |r mají oficiálně posuzovat; to oni jsou experty ve věcech slávy a cti, ,1 Hlava a česl jsou motivem historiografie.7 Statut Zlatého rouna na-iini|< muške hrdinské skutky zaznamenávat; jako vzor takového hish n iografa může být uveden Lefěvre de Saint Remy, zvaný Toison • I'm 1 /Jaté rouno), nebo herold Berry. Kylířská myšlenka je jako ideál krásného života zcela specifická. Svou podstatou je to estetický ideál spředený z barvité fantazie a po-V/iiascji< iho pocitu. Chce však být ideálem etickým: středověký ná-tm mohl přisoudit jistému životnímu ideálu vznešené postavení I.....ff tehdy, pokud byl dán do vztahu ke zbožnosti a ctnosti. Ovšem \ 1 in ke funkci rytířství vždy selhává; jeho hříšný původ ho snižuje. Neboť jádrem rytířského ideálu přece zůstává pýcha povýšená na h.isu (lhastellain to dokonale pochopil, když napsal: „La gloire des I.....< es peud en orguel et en haut péril emprendre; toutes principáli puissances conviengnent en un point estroit qui se dit orguel." („Sláva panovníků spočívá v jejich hrdosti, smělosti a ochotě vrhat se ili> nebezpečných podniků. Všechny projevy moci se sbíhají do jednoho společného bodu, kterému se říká hrdost.")* Ze stylizované .1 v/nešenc pýchy se zrodila čest, ona je pólem šlechtického života. / iinm o ve středních a nízkých společenských vrstvách - jak praví I inu" - \v nejpodstatnější hybnou silou dosažení výhody, velkou líniu 1 silou aristokracie je pýcha: „or, parmi les sentiments profonds id I houiiue, il n'en est pas qui soit plus propre á se transťormer en irobilé, patriotisme et conscience, car ľhomme fier a besoin de son h opu respcí 1, et, porn ľobtenir, il es lenté de le mériter" („mezi lltlbokýini city člověka ale není jediný, který by se lépe dařilo pro-un mi vc- smysl pro čest, patriotismus a svědomí, neboť hrdý člověk ......siluje o získání vážnosti a slávy a udělá všechno pro to, aby si ji 1.1'>u/il"). Taine má bezpochyby sklon si aristokracii přikrášlovat. Nkuici rié dějiny aristokracie všude ukazují obraz, kde jde pýcha ru-v ruce s nestydatou chamtivostí. Přesto jsou - jako definice aris-ii'li.iiic kého životního ideálu - Tainova slova výstižná. Blíží se llim khardtovu určení renesančního pojmu cti: Je to záhadná smě-i" svedoini a sebekázně, která ještě zbývá modernímu člověku, I když svou vinou nebo bez svého zavinění přišel o všechno ostatní, o uiu, lásku a naději. Tento pocit cli je slučitelný s notnou dávkou PtynÍMUii a s velkými neřestmi a dokáže nesmírně klamat; ale může 68 se k němu vazal i všechno ušlt-i htilé, (d ještě v osobnosti zůstalo, a / tohoto pramene lze čerpal nové síly.*" Za charakteristické vlastnosti renesančního člověka označil Jakob Burckhardt osobní ctižádost a touhu po slávě, které někdy vyjadřuji silný cit pro čest, jindy jsou spíše projeveni ne/ušlechtěné pýchy." Proti stavovské cti a stavovské slávě, které ještě tvořily duši skutečně středověké společnosti mimo Itálii, staví pocit obecně lidské cti a obecně lidské slávy, po nichž - pod silným vlivem antických představ - baží italský duch od dob Dantových. Zdá se mi, že je to jeden z bodu, kde viděl Burckhardt mezi středověkem a renesancí, mezí západní Evropou a Itálií příliš velký rozdíl. Ona láska ke slávě a touha po cti, která je vlastní renesanci, je v jádru rytířskou touhou po cti dob dřívějších a je francouzského původu; je to stavovská čest, která dosáhla širšího uplatnění osvobozením od feudálního cítění a oplodněním myšlenkami antiky. Vášnivá touha po chvále potomků je dvorskému rytíři dvanáctého století, nevybroušenému francouzskému nebo německému žoldnéři čtrnáctého století stejně tak málo cizí, jako krasoduchům italského quattrocenta. Dohoda o (lomfaal desTrente - Boji třiceti (27. března 1351), kterou uzavřeli Roben de Beaumanoir a anglický kapitán Robert Bamborough, l.....i slovy ...i in.....te to tak, aby se o tom v dobách příštích hovořilo v s.ili < h .i palat i i li. na tržištích i jinde na celém světě."1- Přesto < lhastellain, jehož uctívání rytířského ideálu je zcela poplatné střc-dověku, ti/ plné vyjádřil ducha renesance, když napsal: IItmnnír semonl toute noble nature D'aimer toul se qui noble est en son estre. Noblesse aussiy adjoint sa droiture." (Česi vede každou ušlechtilou duši k tomu,/Že má ráda všechno ušlechtile, / A že to potvrzuje ušlechtilým íinem.) Jinde vyjadřuje názor, že židům a pohanům byla čest dražší a že ji pojímali přesněji, protože ji chápali jen pro ni samu a v očekávání světské chvály, zatímco křesťané čest přijímali prostřednictvím víry a světla, v očekávání odměny na nebesích." Už Froissart doporučuje statečnost bez jakékoli náboženské nebo vysloveně etické motivace, pouze pro slávu a čest a - protože je cn-fant tcrrible - pro kariéru.1' Úsilí o rytířskou slávu a čest je neoddělitelně spjato s uctíváním hrdinů, v němž splývají prvky středověké a renesanční. Rytířský život je životem podle vzoru. Aťjde o hrdiny artušovského kruhu nebo o antické hrdiny, rozdíl je nepatrný. Alexandr Veliký byl plně integrován do ideového světa rytířství už v době rozkvětu rytířského tománu. AniK l-.i lantazie nebyla (eitě oddělena od Fantazie kulatého stolu. Kl.ll René v jedné básni vidi v pestrém sledu náhrobky I.ancclota, < .m-s.ita. Davida, Herkula, Panda, Troila, všechny vyzdobené erby." Samotná podstata rytířství byla chápána, jako by byla římského původu: „l.t hicu entrelenoil," praví se o Jindřichovi V., „la disciplině ili-1 hevalct ie, roníme jadis (aisoicnl des Rommains" („A správně do-rll/oval ivtuskou disciplínu jako kdysi Římané")." Kusí klasicismu přináší do historického obrazu starověku trochu i>i".. portugalský šlechtic Vasco de Lučena, který překládal pro K.mI.i Smelého Qui n ta Curtia, mu v překladu vysvětluje - podobně jiikn to učinil M.ieilaiii už pul druhého století předtím -, že podává "l.i.i/ autentického Alexandra, oproštěný od lží, jimiž, jeho příběh |>h ktoulilv všechny běžné historie.1" Avšak úmysl poskytnout panov-iv i vzor hodný napodobení je tu silnější než kdekoli jinde, a má-Im I iu/.ii se lak vědomě snažilo vyrovnat velkými a skvělými činy sta-I l mu hrdinům jako Karel Smělý. Od mládí si dával předčítat n hulínských činech Gawainových a Lan cel Otových; později nabyla prrvuli) antika. Před spaním se pravidelně několik hodin četlo tl (les haultcs histoires de Roníme" („slavných příbězích z Říma").l!l Vyslovenou zálibu měl v Caesarovi, Hannibalovi a Alexandrovi, !• • |in 1/ il vouloit ensuyre et contrefaire" („kteří se mu stali vzorem nudným napodobování").-" Všichni současníci kladli velký důraz na ílu vedomé napodobování jako na hybnou páku jeho činů. „II děli..... j'.i.uid gloire," praví Commynes, „qui estoit ce qui plus le mel- i n es guerres que nulle autre chose; et eust bien voulu ressem-i i < es anciens princes don t il a esté tant parlé aprěs leur mort." | I mlžil po velké slávě a to byl hlavní důvod, žádný jiný, proč se vr-NmI do v.ilck. Velmi se chtěl podobat těm statečným mužům starověku n klem h se po jejich smrti tolik vyprávělo.")2' i h.i .i. II.iíii viděl na vlastní oči, když Karel poprvé uplatnil tento vy-Iflhi u\ smysl pro velké činy a pro krásné antické gesto v praxi. Bylo m tuku l Hi7, když poprvé jako vévoda přijel do Mechelen. Měl tam jlulii stal vzpouru; celá věc byla náležitě vyšetřena a projednána před I.....lem, jeden z vůdců vzpoury byl odsouzen k smrti, ostatní k doži- >'.......m vyhnanství. Na tržišti bylo zřízeno popraviště, vévoda zaujal naproti; viník už. pokleká, kat obnažuje meč; tu Karel, který do |f ■ i 'U svůj úmysl tajil, zvolá: „Zadrž! Sejmi mu pásku z očí a ať vstali it tne parcusdc lors," praví Chastellain, „que le coeur luy estoit i n linul singulier propos ponr le temps á venir, et pour acquérir gloi-h i i leiiommée en singuliěre oeuvre." („A tehdy jsem si uvědomil, • nl< iíii ho to táhlo k vznešeným a jedinečným cílům, jež si předli, a ><• si (hic dobýt pověst a slávu něčím výjimečným.")22 ľ"l lad k.n l,i Smělého je vhodnou ukázkou, jak renesance, touha " l i isncm životě v dui lni antiky, tkvi svými kořeny už. v rytířském 70 /i ideálu. Srovnáme-li ho s italským virtuosa, zůstane rozdílný pouze stupeň v sečtělosti a vkusu. Karel četl klasiky v překladech a jeho způsob života je ještě pozdně gotický. Stejně tak neoddělitelně se jeví prvek rytířský a renesanční v kultu devíti statečných, „les neuf preux". Tato skupina devíti hrdinů, z nichž jsou tři pohané, tři židé a tři křesťané, pochází z oblasti rytířské epiky; poprvé se s ní setkáváme v l^s Voeux du paon (Slibech páva) od Jacquese de Longuyon asi z roku 1312.-:i Volba hrdinů prozrazuje úzkou souvislost s rytířským románem: Hektor, Caesar, Alexandr - Jozue, David, Juda Makabejský - Artuš, Karel Veliký a Gottfried de Bouillon. Eustache Deschamps přejímá tuto ideu od svého učitele Guillauma de Machaut a zpracovávají v četných básních.-' Pravděpodobně to byl také on, kdo uspokojil potřebu symetrie tak charakteristickou pro ducha pozdního středověku, a proti devíti preux postavil devět preuses (statečných žen). Za tímto účelem shledal z Justina a jiných spisů několik, částečně dost zvláštních klasických postav, a spojil je v jeden celek: mezi nimi se octly Penthesilea, Tomyris, Semiramis; většinu jmen však de Machaut pořádně zkomolil. To ale nebránilo tomu, aby se myšlenka uchytila, a tak nacházíme preux a preuses později znovu, například je uvádí Jouvencel (Mládeneček). Zobrazují se na nástěnných gobelínech, vymýšlejí se pro ně erby; kdy/Jindřich VI. přijíždí roku 1431 do Paříže, kráčí před ním všech těchto osmnáct postav.25 Jak zůstala tato představa v patnáctém století i ještě později živá, dokazuje skutečnost, že na ni vznikaly parodie: Molinet si brousil vtip na devíti „preux tle gourmandise" („statečných jedlících")-1'. -Ještě František I. se příležitostně převlékal „á 1'antique" (v antickém stylu)s úmyslem představovat jednoho z „preux".-7 Deschamps však tuto představu rozšířil nejen doplněním o ženské protějšky, ale i jiným způsobem. Spojil uctívání starých hrdinských ctností s dneškem, přesadil je do kontextu klíčícího francouzského válečného patriotismu tím, že k devítce hrdinů připojil jako desátého preux současníka a krajana: Byl jím Bertrand du Guesclin.-* I tento nápad měl úspěch: Ludvík Orleánsky dal do velkého sálu zámku v Coucy postavit sochu statečného konetábla jako desátého z preux.2!1 To, že Ludvík Orleánsky věnoval zvláštní péči památce Du Guesclinově, mělo dobrý důvod; jeho samotného držel konetábl při křtu a dal mu do ruky meč. Jako desátá v řadě ženských hrdinek by se dala očekávat Johanka z Arku, a opravdu sejí také v patnáctém století této cti dostalo. Louis de Lával, De Guesclinňv nevlastní vnuk a bratr Johančina spolubojovníka,1" pověřil svého kaplana Sébastie na Mamerota, aby napsal příběh devíti hrdinů a hrdinek, kde- by Du Guesclin a Johanka / Arku vystupovali jako desátí. Bohužel v rukopisně dochovaném díle obě jména chybí,1" nenalézáme žádné znám- L ky toho, že by nápad týkající se Johanky z Arku měl úspěch. Vojenské pocty národním hrdinům, které se rozmáhají ve Francii v patnáctém století, se v první řadě vztahují k postavě statečného a vypo- < ítavého bretaňského válečníka. A tak mnozí vojevůdci, ať už bojovali po boku Johanky z Arku nebo proti ní, zaujímají ve fantazii současníků místo mnohem větší nebo čestnější než venkovská dívka / Domrémy. Mnozí se o ní zmiňují necitelně a bez úcty, spíš jako 0 jakési kuriozitě. Chastellain, který - kupodivu - dokázal potlačit -když se to právě hodilo - své pocity Burgunďana ve prospěch jakéhosi patetického francouzského loajalismu, složil „mystěre" (mysté-iiiun) na smrt Karla VIL, kde jsou v jedné strofě vyjmenováni hrdinove bojující v jeho službách proti Angličanům - téměř jako jakási < palná galerie statečných - a kde jsou vylíčeny jejich činy. Jsou mezi nimi Dunois, Jean de Bueil, Xaintrailles, La Hire a celá řada méně marných postav.1' Skoro to připomíná galerii napoleonských gene- 1 11n. Panna Orleánska však chybí. Burgundští panovníci uchovávali ve své klenotnici řadu romantic-I \> li hrdinských relikvií: meč svatého Jiří zdobený jeho erbem, meč, klen vlastnil „messire Bertran de Claiquin" (Du Guesclin), kančí te- 'I (íarína de Loherain, žaltář, z něhož se v dětství učil svatý Lud-III "Jak tu splývá oblast rytířské fantazie s oblastí fantazie nábožen-tkél |eště krok dále a jsme u klíční kosti Liviovy, kterou papež LevX. |>n vzal lak slavnostně, jako by to byla relikvie." I i 11 u hrdinů v pozdním středověku nalezlo svůj literární tvar I biografii dokonalého rytíře. Leckdy se z rytířů už staly legendární I" ■ i iw, jako například Gilles de Trazegnies. Nejdňležitější jsou však UMU asníci jako Boucicaut, Jean de Bueil, Jacques de Lalaing. |. an le M eingre, obvykle zvaný maršál Boucicaut, sloužil své zemi \ |ŕ/kých dobách. Roku 1396 byl s Janem Neohroženým u Nikopo-I' kde sultán Bayezid zničil francouzské rytířské vojsko, které se leh- I.....ivslné vvdalo znovu zahnal Turky z Evropy. Roku 1415 byl m \i.......inu opětovně zajat a po šesti letech v zajetí zemřel. Ještě za !• Im J.ivota (roku 1409) sepsal jeden z jeho obdivovatelů na základě " lilii spolehlivých zpráv a dokumentů Boucicautovy činy,'5 avšak ni-l tlil jako část dobových dějin, nýbrž jako obraz ideálního rytíře. KiiIhiiy l\ na nás dýchl noční vánek a ticho.12 Ve skladbě Le Jouvencel je pálím pni hod od ivpu rylírc k národnímu bojovníkovi: hrdina knihy propusti i hnde zajatce pod podmínkou, že se stanou dobrými Fran- ..... Když se mn dostane vysokých poct, touží znovu po životě plín m dobrodružství a svobody; l il realistický typ rytíře (který ostatně, jak už bylo řečeno, v sa-nn.iiii in díle není důsledně vykreslen až do konce knihy) burgund- I i literatura ještě vytvořit nedokázala; byla v mnohém staro- ......Im |.i, slavnostnější a silněji poplatná feudální myšlence než ...........i čistě francouzská. Ve srovnání se skladbou Le Jouvencel je |iiii|iies de Lil,linu archaickou kuriozitou vytvořenou podle klišé i n m li ryiiřii na cestách za dobrodružstvím, jako byl Gillon de Tra-iin s Kniha o činech tohoto uctívaného burgundského hrdiny vy-Io iv i ni e o romantických turnajích než o skutečné válce." ľ o hologie válečné statečnosti snad nebyla ani předtím, ani požili |i i il prostě i vystižné vyjádřena jako v následujících slovech ve tldadht /,< /oiiven/el:" „Cest joyeuse chose que la guerre... On ■ in '.ivnie lani .i la guerre. Quant on voil sa querelle bonne et son i-••»!■ hici.....ni),Ure, la lamie en vient á ľueil. II vienl une doulceut 71 78 au < nem • ii n litiľť ni| >ln Ic i i miiiiliikIi ničili de HO.SHr ( ľCilICIU. Kt ptlis Oll SC (lÍSj)OSť (ľ.lllľl II1« M11 íl Oll VÍVlľ ilV«'l luy, et pour amour ne ľ abandonner poinl. Kn cela vicnl unc dé-lectation tclle que, qui ne ľa esaiié, il n'esi hornine (|ui sceusl dire quel bien c'est. Pensez-vous que honíme qui face cela craingnc la mort? Nennil; car il est ta n t reconforté, il esl si ravi, qu'il ne scet oíi il est. Vraiement il n'a paour de rien." („Ve válce si člověk užije... Ve válce člověk pozná, co je to opravdové přátelství. Když člověk ví, že se bije za správnou věc, vloží do boje tělo i duši, nemůže zůstat chladným. Hluboký pocit sounáležitosti zaplaví jeho nitro, když vidí přítele statečně nasazovat život za našeho Pána a Stvořitele. Je připraven jít s ním na život a na smrt a za nic na světě ho neopustit. Zažije pocit, jaký zná jen ten, kdo tím sám prošel. Myslíte si, že má takový muž strach ze smrti? Nikoliv. Pocítí příliv takové síly a takového nadšení, že přestane vnímat, kde je. Opravdu se nebojí ničeho.") To by mohl říci právě tak dobře moderní voják jako rytíř patnáctého století. Se samotným rytířským ideálem to nemá nic společného. Í£ Jouvencel vyjadřuje citový podtext čisté bojové odvahy, jaká je sama o sobě: strach probouzející překročení úzkého egoismu a jeho rozplynutí ve vzrušení z nebezpečí života, hluboké citové pohnutí nad kamarádovou statečností, slast věrnosti a sebeobětování. Tento primitivní asketický citový svět je základnou, na níž byl rozvinut ideál rytíře v ušlechtilý obraz mužské dokonalosti blízké řecké kalokagathii, vzepjaté úsilí o krásný život, mohutné oduševňování řady staletí..., ale i maskou, za níž se mohl skrýt ziskuchtivý a brutální svět. n n hulila mmiiislin/jl, An^lir; ľiofhiiľdia) K \ ľI ľOI.A ľ M \ SEN C) HRDINSTVÍ A LÁSCE Tiisian unáší Isoldu (iluminovmiý manuskript; Profimedia) }ivvvcfu\*fticitff£ \ mlč lani, kde je iytířský ideál vyznáván nejčistším způsobem, se i I i.li diiraz na prvek askeze. V době svého prvního rozkvětu se ne- ...... ne. ba dokonce nutně, lylířský ideál v duchovních rytířských řá- ■ li.li/ dob krížových výprav přidružoval k ideálu mníšskemu. Když l......mši lenlo ideál opětovně usvědčovala ze lži. stále víc se uchýli P li do lanlazie, aby si tam uchoval rysy šlechetné askeze, kterou byli, m společenské realitě vidět jen zřídka. Potulný rytíř stejně jako (i mplai není spoutaný pozemskými svazky a je chudý. Ideál ušlechtili ho nemajetného bojovníka ještě ovládá, jak říká William James, • iilimcntally if not practically, the military and aristocratic vievv of lil. \\c glorify the soldier as the man absolutely unincumbered. t Kviiing nothing but his bare lile, and willing to toss that up at any tiH inu ni wlien the cause commands him, he is the representalive of lllih.mipci id licedom in ideál directions." („citově, i když. ne v pra- ■ ■. ijcuskv a aristokratický pohled na život. Glorifikujeme vojáka ja-ťti i ľ >věka absolutně ničím nespoutaného. Nevlastní nic než holý živni, a < In e ho riskovat, kdykoli okolnosti velí, je reprezentantem m polítané svobody v ideálním směru".)1 '•■ pěli ryl irského ideálu se vznešenými hodnotami náboženského " 'I.....i soucitem, spravedlností, věrností - není tedy rozhodně ani linu Ir. ani povrchní. Avšak lo nedělá z rytířství krásnou životní for- ..... I ilcxochén. A ani jeho bezprostřední kořeny v mužské bojechti- .....by nemohly lylířství takto povznést, kdyby nebyla láska k ženě In m I h iv propůjčil komplexu citu a ideje vroucnost. Hluboký i vs askeze, slalečného sebeobětování, který je rytířskému |tli .In vlastní, úzce souvisí s erotickým základem tohoto životního po-•• •!• .1 je snad pouze etickou iianspozirí neuspokojené žádosti. Rozhodili (<> není jen literatura a výtvarné umění, kde je ztvárňována mi- losina žádost |>iitj«'viijn i rw stylizované podobě, ľolicba dával lásce ušlechtilý sivl .1 uSlet bulou foi mu nalézá široké pole možnosti I v iivol nich zvyklostech samotný* h: ve dvorské etikete, ve společenské hře, ve sponu a v zábavách. I lam je láska neustále sublimována a romantizována život tu napodobuje literaturu, ale ta se koneekonců přece všemu učí od života. Rytířské pojetí lásky v zásadě nevzešlo z literatury, ale ze života. Motiv rytíře a milované dámy byl dán skutečnými životními vztahy. Rytíř, který se stane kvůli lásce hrdinou, a dáma jeho srdce, to jsou primámí a nezaměnitelné romantické motivy, které se všude stále znovu vynořují a vynořovat musí. Jsou nejbezprostřednější transpo-zicí smyslné vášně do etického a kvazietického sebezapírání. Bezprostředně pramení z potřeby ukazovat před ženou svou statečnost, vystavovat se nebezpečí a dokazovat sílu, trpět a krvácet. To je nutkání, jež zná každý šestnáctiletý mladík. Vyjádření a naplnění žádosti, které se zdají nemožné a nedosažitelné, jsou nahrazovány a povznášeny hrdinskými činy vykonanými z lásky. Tím se smrt stává alternativou naplnění; uspokojení je takříkajíc zajištěno tak i tak. Ale sen o hrdinském činu z lásky, který teď toužebně naplňuje a okouzluje srdce, roste a vzkvétá jako bujná rostlina. Prvotní prosté téma se brzy vyčerpalo; duch si žádá nová ztvárnění téhož tématu. A vášeň sama vnucuje snu o utrpení a odříkání výraznější barvy. Hrdinský čin musí spočívat v osvobození nebo v záchraně zbožňované ženy z hrozícího nebezpečí. Tím se stává původní motiv dráždivější. Nejprve je to sám rytíř, kdo chce pro ženu trpět; ale brzy se objevuje přání zachránit vytouženou z utrpení. Má snad myšlenka záchrany v zásadě vždy vztah k záchraně panenství, tedy k zapuzení jiného a uchování ženy pro samotného zachránce? V každém případě je tím dán zásadní ryůřsko-erotický motiv: mladý hrdina, který osvobodí pannu. Ať je nepřítelem třeba neškodný drak, sexuální moment je přesto vždy bezprostředně přítomen. S jakou skutečnou naivitou je vyjádřen například na známém obraze od Burne:Jonese - právě cudností zobrazení tu prozrazuje moderní postava dámy-dívky původní smyslnou inspiraci. Osvobození panny je nejstarší a stále aktuální romantický motiv. Jak je možné, že v něm dnes zastaralá interpretace mýtů viděla znázornění přírodního jevu, ačkoli o bezprostřednosti této myšlenky se každý může dennodenně přesvědčit! I když se třeba literatura tomuto motivu pro jeho nadměrnou frekventovanost občas vyhýbá, přesto se vždy znovu objevuje v nových variantách, například v romantice filmových kovbojek. A mimo literární oblast v osobním ideovém světě lásky zůstává tento motiv osvobození panny nesporně pořád stejně silný. Těžko lze určit, do jaké míry obráží představa hrdinského milence mužský a do jaké míry ženský názor na lásku. Je obraz muže trpící- ho pi<> lásku představou, kterou chce mu muž sam o sobě, nebo i In <• žena. al>\ se mu/ pícdvaděl takto;'' Velmi pravděpodobná je vanám, i první. * >l><< ně se v zobrazení laskv jako kulturní formy vvjad-• «i|r léiněi výlučně mužské pojetí, přinejmenším až do nejnovější (Joby. Na/oi ženy na lásku zůstává stále zahalen a skryt; je něžným i hlubokým tajemstvím. Žena ani nepotřebuje romantické povznášeni do oblasti hrdinství, neboť svou oddanou povahou a svým nezlomným sepětím s mateřstvím se už sama o sobě bez fantazií o statočnosti a sebeobětování povznáší nad sféru sobecky erotickou. /< n ke pojetí lásky chybí nejen proto, že literaturu tvoří muži, ale l proto, že pro ženu není v lásce literární prvek tak nepostradatelný. Postava šlechetného zachránce trpícího kvůli milované je v první ladí obrazem, jak chce muž vidět sám sebe. To vzrušující na jeho in......svoboditeli se ještě stupňuje, když vystupuje jako neznámý i I d\z je poznán až poté, co hrdinský čin vykoná. V této nepozna-Mosti hrdiny zcela jistě spočívá romantický motiv vycházející z ženské před ilavy o lásce. V celé apoteóze mužské síly a mužské statečnosti ■ < l< sněné v postavě bojovníka na koni splývá ženská touha po uctí- v..... síly .1 mužská fyzická ješitnost. Středověká společnost tyto primitivně romantické motivy hýčka-l ' detskou nenásytností. Zatímco se vyšší literární forma zjemnili žádost vyjadřovala uměřeněji a duchaplněji, rytířský román se ni,ilr znovu aktualizuje, a přestože donekonečna a opakovaně zpra-tov.ua tento romantický případ, uchovává si přitažlivost, která je |......"s dnes nepochopitelná. Domníváme se, že čtrnácté století už |i i lito dětských fantazií dávno vyrostlo a označujeme Froissarto-i \l, hnilom nebo Perceforesta, pozdní květy rytířských dobrodružní jako tehdejší anachronismy. Ale byly jimi právě tak málo, jako |iim |sou dnešní skandální romány; jen to není žádná skutečná lite- ...... i nýbrž takřka užité umění. To, co takovou literaturu udržuje pn životě a stále znovu ji aktualizuje, je potřeba modelů pro ero-lli kou fantazii. Uprostřed renesanční doby znovu ožívají v románi i li o Amadisovi. Může-li nás ještě v druhé polovině šestnáctého Holi li de Fa Noue ujišťovat, že romány o Amadisovi vyvolávaly I plil de vertige" - opojení - ve čtenářích, kteří už přece byli *oi cleni renesancí a humanismem, s jakou silou teprve musela jeli' I.....uantičnost přitahovat ještě zcela nevyrovnané čtenáře roku I I 10' Kouzlo milostné romantiky neměl člověk prožívat v prvé řadě při u llié, nýbrž při hře a při názorném předvádění. Existují dva způso-uichž se mohla tato hra realizovat: dramatické zobrazení il upni l. Ve středověku byl zdaleka nejdůležitěji! způsob druhý. Dra-I l u ještě převážně zabývalo jinou, náboženskou tematikou a jen vyjimei ně zpracovávalo i romantický námět. Ml) Ml Naproti tomu stredoveký sporí .1 především turnaj byl sám >> ^<>!>«• vysokou měrou dramaticky .1 SOUČaUlě nul silm 1 imn k\ obsah. Sport si tento dramatický .1 erotický prvek zai hovává po všechny časy: ve veslařském závode nebo ve fotbalovém zápase dnešní doby vě zí mnohem více citových hodnot středověkého turnaje, než si možná uvědomují soupeřící mužstva a diváci sami. Ale zatímco se moderní sport navrátil k přirozené, téměř řecké jednoduchosti, středověký - aspoň pozdně středověký - turnaj byl přetížený nadměrnou výzdobou, kde byl úmyslné rozvinut dramatický a romantický prvek tak, že dočista plnil funkci dramatu samotného. Pozdější středověk je jednou ze závěrečných etap, v nichž se kulturní život vyšších kruhu stal téměř úplně společenskou hrou. Skutečnost je krutá, tvrdá a strašná; proto je převáděna na krásný sen o rytířském ideálu, na němž. se buduje hra na život. Hraje se v masce LanceloUi; bolestná nepravdivost tohoto obrovského sebeklamu je snesitelná jen díky tomu, že vlastní lež. je negována tichým výsměchem. V celé rytířské kultuře patnáctého století panuje labilní rovnováha mezi sentimentální vážností a lehkou ironií. Všechny rytířské pojmy, jako čest, věrnost a ušlechtilá láska, jsou ztvárňovány s naprostou vážností, ale tu a tam se strnulá tvář na okamžik uvolní smíchem. Musela to být Itálie, kde se vážná nálada zvi hla v záměrnou parodii poprvé: v Pulciově Morgante a Boiardově Oriando inna-morato, A dokonce i tam tehdy znovu vítězí rytířsko-romantické cítění, neboť Ariosto opustil nezastřený výsměch a povznesl se nad žertování i vážnost. Tak rytířská fantazie nalezla svůj nejklasičtější výraz. jak tedy bylo možné kolem roku 1400 ve francouzské společnosti pochybovat o vážnosti rytířského ideálu? Ve vznešeném Bouc icauto-vi, literárním typu příkladného rytíře, je romantický podtón rytířského životního ideáluještě tak silný, jak je to jen možné. Je to láska, říká, která v mladém srdci rozdmýchává žízeň po ušlechtilém rytířském zápolení. On sám slouží své dámě dle starých dvorských konvencí: „Toutes servoit, toutes honnoroit pour 1'amour ďune. Sou parler estoit gracieux, courtois et craintil devant sa dame." („Sloužil všem a prokazoval úctu všem ve jménu lásky k té jediné. Když byl se svou paní, mluvil s půvabem a choval se k ní dvorně a starostlivě. ")-' Mezi literárním postojem k životu u muže, jako je Boucicaut, a trj> kou realitou jeho životní dráhy panuje protiklad pro nás téměř nepochopitelný. Jako aktivní a vůdčí osobnost své doby byl ustavičně činný v centrech politického života. V roce 1388 poprvé podniká politickou cestu na Východ. Na tomto tažení si krátí čas tím, že se dvěma či třemi ze svých spolubojovníků, s Philippem ďArlois, Sénécha-lein a jistým Crěsecquem skládá básnickou obranu ušlechtilé, věrné Iňuky, jaká se pro dokonalého iviiie sluší: l.e livre drs Ceiits Imllades (Kniha sta balad).1 Dobrá, proč ne? Ale o sedm let později se jako w< liovatel mladého hraběte / Nevers (pozdějšího Jana Neohrožené ||o) /účastnil tierozvážného rytířského dobrodružství -válečného la- • m proti sultánovi Bayezidovi. Prožil strašlivou katastrofu 11 Niko-poli pi 1 níž jeho tři někdejší spoluautoři ztratili život a zajatí mladí pi 1 s111 s 111« i francouzské aristokracie byli zmasakrováni před jeho očima Nepředpokládali bychom tedy, že vážný válečník teď už bude Ohinén proti oné dvorské hře, proti rytířskému bláznovství? Mys- I......a. že se přece musel odnaučit vidět svět těmito růžovými brýle- .....\lc nikoli, i napříště si zachovává smysl pro kidt zastaralého ry- 111 lvi Dokazuje to fakt, že na obranu utlačených žen zřídil řád „de 1 • in verd 1 la dame blanche" („bílé paní v zeleném poli"). Zaujal ..... lanovisko v krásné kratochvíli, jíž byl literární spor mezi přísunu a Irivolním ideálem lásky, který od roku 1400 francouzskými || ni»kými kruhy silně hýbal. < 1 la laiu okázalost ušlechtilé lásky v literatuře a ve společenském llvnlé sc nám často jeví jako nesnesitelná a směšná. To je úděl kaž-.!• n imaiitické formy, která se jako nástroj vášně opotřebuje. V mno-||ýi b dílech, ve vyumělkovaných verších, v nákladně naaranžovaných turnajích už. vášeň nezaznívá: žije pouze ještě v hlase zcela Ilji ihui lýc h skutečných básníků. Jaký význam však toto všechno - 11/ jako literatura nebo umění to bylo méněcenné - mělo jako lil 1 11 života, jako výraz, pocitů, lze posoudit až tehdy, když sc- tomu Mim n vdc< hne živá vášeň. Co pomůže při četbě středověkých milost-• I« hasni a turnajových popisů veškerá znalost a živá představa his-1 ■. 1». 1 \« 11 detailů, když nevidíme pohledy světlých či tmavých očí I mil křivkou obočí a pod úzkými - dávno už z.práchnivělými - čely? I i" pohledy byly kdysi důležitější než. veškerá literatura - pouhá lil •m.nla Irosek minulosd. Dlies nám tulo náruživost středověkých kulturních forem může 1 ■ jmu snad jen náhodný záblesk. V básni Ij> Voeu du herou (Slib vo- Ii I 1 |i au de- Beaumont, přichystaný složit rytířský slib bojovat, praví: Quant sommes es tavernes, de cesfors vins buvant, I t cbs dames deles qui nous vojiI regardant, \ 1 ts gorgues poties, res colies tirant, (Jul <>ed voir resplen dissent de biaute souriant, Xnliue nuns semonl a"avoir coeur desirant, ...Admit tunqnerons-nous Yaumont el AgouUml' l.i li autre conquierrent Oliver et Rottant. \ln/\. quant sommes as camps sus nos destriers courans, Nn estus 11 no ml et nos lansses bais(s)ans, It !<■ froidure grandf nous nn tout engelant, 82 /./ membres nous e/foiidient, et demere et devant, l.i nos ennemis soni enven nous approchant, Adonc vortihnes cslrc m u n dielni \i gant Quľ jamais nefussions vru taut ne t/uanl.' (Když sedíme v krčmě, popíjejíce silur víno,/ A díváme se na ženy, které se k nám přidají,/ Hrdla zdobená náhrdelníky se vábné blýskají,/ Světélka šedomodrých očí září úsměvem,/ Ozve se příroda, pomate roztoužená srdet/ ...To bychom hned dobývali Yaumont a Angoulant,/Jiní by přemohli Oli-viera a Rollanda./ Ale když jsme v poli na cválajících koních,/ Před sebou šlíly a kopí skloněná k útoku,/ Dá se do nás zimnice,/ Máme plné kalhoty, vepředu i vzadu,/ A nepřítel zdá se Irýt blíž a blíž, / Raději bychom se viděli v nějaké kréme,/ Kde Iry nás nikdo nenašel.) Philippe de Cray z polního tábora Karla Smělého u Neuss píše: „He-las, oíi sont dames pour nous entretenir, pour nous amonester de bien faire, ne pour nousenchargier emprinses, devises, volets ne gu-impes!" („Žel, kam se poděly dámy, jež by nás podržely, povzbuzovaly k ušlechtilému konání, místo aby nás zavalovaly svými zástavami, šlojíři a závoji!")* Erotický moment rytířského turnaje se nejbezprostředněji projevuje v nošení závoje milované dámy nebo části roucha, uchovávající vůni jejích vlasů nebo těla. Ve vzrušení z potyčky dámy rozdávají jednu okrasnou část oblečení za druhou, když hra skončí, sedí tu s obnaženými hlavami a bez částí oděvu.7 Tento silně vzrušující motiv ztvárňuje rýmovaná báseň z druhé poloviny třináctého století O třech rytířích a košili." Dáma, jejíž manžel není nakloněn boji, jinak je ale ušlechtile laskavý, pošle třem rytířům, kteří se jí dvoří, svou košili, aby si ji při turnaji, který její manžel uspořádá, oblékli jako bojový oděv bez brnění nebo jiného krytí než přilb\ a chráničů holení. Pivní a druhý rytíř se toho zaleknou. Třetí, který je chudý, vezme v noci košili do náručí a vášnivěji líbá. Když se objeví na turnaji, jeho bojovým oděvem je košile bez brnění; košile se roztrhá a potřísní jeho krví, on sám je těžce zraněn. Mimořádnou statečností všechny zaujme a je mu udělena cena; dáma mu daruje své srdce. Rytíř teď žádá milovanou o podobný důkaz lásky. Vrátí jí krvavou košili, aby si ji oblékla tak, jak je, přes šaty při slavnostní hostině na závěr turnaje. Ona ji něžně pohladí a objeví se v zakrváceném šatě; většina společnosti ji za to kárá, manžel je v rozpacích a vypravěč se ptá: kdo z obou milujících učinil pro toho druhého více? Tato oblast náruživosti - a turnaj má význam pouze v souvislosti s ní - vysvětluje také, proč církev proti turnajovému obyčeji tak dlouho a lak rozhodně bojovala. To, že turnaje skutečně dávaly podnět k pobuřujícím manželským nevěrám, dokazuje například v roce B i I.HHl) mnich ze Sami Denis a odvoláva se na autoritu Jeana Juvcnala 'i I Irsins." ( lírkevni právu je zakazovalo už dlouho; zprvu turnaje moiiziIv jakt) bojový výcvik, byly však zneužívány, a jejich konání se Dľoto stalo neúnosným.1" Moralisté se vyjadřují káravě." Petrarca I lllde pedaulskou otázku: copak někde čteme, že by se Cicero nebo Nclpio účastnili turnajů? A měšťan krčí rameny. „Prindrent par ne m ,i\ (|uelle folie entreprinse < liamp de bataille," („pouštěli se do l"'ľ kvůli kdejaké hlouposti") konstatuje o jednom slavném turnaji Měšťan pařížský.1* I'io svět aristokracie má naproti tomu všechno, co je spojeno s tur- II iji m nebo rytířským soubojem, důležitost, jaká se nepřipisuje ani 11 ■ < • • I ■ 1111 r 1111 sportu. Prastarým zvykem bylo položit pamětní kámen na nusle, kde byl vybojován slavný souboj. Adam z Brém se zmiňuje • i lul UM ni pomníku na holštýnské hranici, kde kdysi zabil jeden ně-iiici kv bojovník předního bojovníka slovanských Vendů." Ještě v pal nai těm století se zřizovaly takové pomníky na památku slavných i in kvcli soubojů. U Saint Omer připomínal „la Croix Pélerine" (Ku/ poutníků) slavné Pas ďarmes de la Pélerine (Poutnické klaníc souboj, v němž se utkali Saint Polňv levoboček Hautbourdin i | il \si španělský rytíř. Obdobně jako zbožný poutník navštěvuje po-IVAlue místo, ještě o půl století později putuje před turnajem k tonu n., kříži llayard." Výzdoba a oděvy, které byly použity při turnaji ľ ' tľai mes de la Fontaine des Pleurs (Klání u Studny slz), byly po I......ni klání slavnostně zasvěceny Panně Marii Boulognské a vyplaveny v kostele.1' |.il už bylo naznačeno, středověký bojový sport se od řeckého spor-i a ml moderní atletiky liší mnohem menší přirozeností. K vystúpil iv .mi I n >|i ivého napětí používá aristokratickou hrdost a aristokratic-' m i esi, romantickou erotickou dráždivost a půvab umělé krásy. Je • i n nádherou a zdobností, je pln pestré fantazie. Přesahuje hru i |i li .m cvičení a je současně užitou literaturou. Přání a sen básní-Ini miIi < hledají dramatické ztvárnění, hru na naplnění v životě saun ni Skutečný život nebyl dost krásný, byl tvrdý, plný hrůz a zlý; I n n u u dvora a ve vojsku bylo málo místa pro prožitek statečnos-• I i .1 v. ale duše tím překypuje, člověk chce tyto pocity zažít a krás-i i nul si vytváří jako drahocennou hru. Prvek skutečné odvahy i li jislě nemá v lylířském turnaji menší cenu než v antickém pěli-><|i Piávě vysloveně erotický charakter vyžaduje krvavou urputnost, mu i| se svými motivy podobá nejspíše zápasům ve staroindickém i..... iv eposu Mahábhárata je ústřední myšlenkou boj o ženu. I 'in.i/ic, do níž se bojová lna halila, byla fantazií artušovských ro-iimi, lo znamená v podstatě obrazotvorností dětského pohádkové-i ia snové dobrodružství s posunutím dimenzí do postav obrň d 111 i.isl i k 11. opředené seulimeiilalilou dvorské lásky. in Hl Kvůli pas ďarmes patná* tého století bývá uměle vytvořen romantii ký příběh s příslušnou scénou; hlavni je román* >vá dekora* e s odpi vídajícím jménem: la Fontaine des pleurs, ľArbre ('.li.u lemagnc (Siud na slz, Strom Karla Velikého). Pro tento účel zbudují Studnu."' Po celý rok každého prvního dne v měsíci postaví nejmenovaný rytíř před studnou stan; v něm sedí dáma (tu znázorňuje pouze loutka) držící jednorožce, který nese tři štíty. Každý rytíř, který se jednoho ze štítů dotkne nebo přikáže svému heroldovi, aby se ho dotkl, se tak zavazuje k určitému souboji, jehož podmínky jsou zevrubně popsány v „cha-pitres" (kapitolách), které jsou současně pozvánkou a soupisem soubojových pravidel.17 Dotýkání štítů musí probíhat koňmo, proto jsou rytířům neustále k dispozici koně. Nebo jinak: při Emprise du dragon (Dračím slibu) setrvávají čtyři rytíři na křižovatce; žádná dáma nesmí přes tuto křižovatku přejít bez. rytíře, který je pro ni ochoten zlomit dvě kopí, jinak musí dát zástavu.1" Vskutku, dětská hra na fanty není ničím jiným než skromnější odrůdou této prastaré bojové a milostné hry. Cožpak o tom dost jasně nesvědčí například takovýto předpis z Chapitres de la Fontaine des pleurs (Kapitol Studny slz): kdo je při boji shozen s koně, musí po celý rok nosit zlatý náramek se zámkem, dokud nenajde dámu, která k němu má klíček a může ho osvobodit, nabídne-li jí své služby. Jinde je zase zápletka dána tím, že obra zajme vojenská jednotka, ne-tbo svou roli hraje zlatý strom a „dáme de l'isle celée" („dáma z ukrytého ostrova") nebo „noble chevalier eselave et se rvi t eur ä la belle geande á la blonde perruque, la plus grande du monde" („šlechetný rytíř, otrok a služebník krásné, na světě největší obryně s plavou parukou").1" Pevně danou fikcí je, že rytíř je neznámý; nazývá se „le blanc chevalier" („bílý rytíř"), „le chevalier mesconnu" („neznámy rytíř"), „le chevalier ä la pélerine" („rytíř-poutník"), nebo dokonce vystupuje jako hrdina z románu a jmenuje se Rytíř s labutí nebo nosí erb Lancelotův, Tristanňv či Palamedův.™ Většinou se nad zápletkou rozprostírá melancholická nálada: v případě Fontaine des pleurs (Studny slz) je už dána názvem; štíty jsou bílé, fialové a černé, všechny pokrývají bílé slzy, rytíři se jich dotýkají ze soucitu s „Dame de pleurs" („Paní slz"). Při Emprise du dragon (Dračím slibu) přichází král René ve smuteční černi - nikoli bez důvodu, musel se přece právě rozloučit se svou dcerou Markétou, která se stala anglickou královnou. Kůň je černý a má smuteční pokrývku, kopí je černé, štít černý se stříbrnými slzami. I při Arbre Charlemagne (Stromu Karla Velikého) jsou štíty černé a fialové a poseté zlatými a černými slzami.-1 Avšak zbarvení není vždy takto ponuré: jindy nenasytný milovník krásy král René drží u Saumuru Joyeuse garde (Radostnou hlídku). Po čtrnáct dní slaví a hoduje v dřevěném zámku „de la joyeuse gar- de se svou man/elkou. dieiou ,. s |r,„u.e de lával, kle,., s,- měla IMU jeho dl uhnu manželkou. Pro ni je také slavnost tajné připravena /amek, postavený jen pro tento účel, je vymalován a krášli ho ta-•"■VM v <<''vc..c a bílé. Při Pas ďarmes de la bergěre (Pastvř-klani) Í«' veškera výzdoba v pastýřském stylu, rytíři a dámy u tupuj! jako pastýři a paslýřky s holemi a dudami, všechno v šedé ■ I-m ni a sďihi t-iii.