Na pozadí rostoucí kulturní diverzity budou prezentovány např. různé koncepty a teorie multikulturalismu, jak je uvádějí různí autoři, bude zvažována jejich relevantnost, jejich dopady na společnost i každodenní život jednotlivců. Důraz bude kladen na antropologii národnostních a etnických menšin. Co se skrývá pod antropologií „ras“, etnických a národnostních menšin? Jak tyto skupiny vymezujeme? Jak rozumět lidské identitě? Účelem je vést studenty k pochopení a respektování kulturní rozmanitosti, k osvojení si přístupů sociální práce s menšinami a tím je připravit na sociální práci s různými sociokulturními skupinami a také „většinou“.
Mezi multikulturní kompetence, které neodlišujeme od interkulturních kompetencí, můžeme dle analýzy Jakuba Hladíka (2010, s. 27–47) řadit znalost a ocenění významu a potřeb kulturně znevýhodněných skupin a jednotlivců, uvědomění si vlastních předsudků a kulturní nadřazenosti, znalosti z oblasti mezikulturních vztahů jako např. problematika akulturace nebo rozvoj kulturní identity, schopnost používat znalosti k rozvoji kulturní senzitivity a uvědomění si vlastního etnocentrismu. Mezi multikulturní znalosti patří uvědomění si vlastních kulturních hodnot, hlubší porozumění kulturní různorodosti a odlišným světonázorům, znalost odlišných kulturních specifik a uvědomění si jejich dopadů. Znalostní základnu vhodně doplňují interkulturní dovednosti: naslouchat, pozorovat, interpretovat nebo analyzovat a hodnotit. Na základě těchto znalostí a dovedností nabýváme nezbytné postoje: respekt k ostatním kulturám a kulturní diverzitě, otevřenost k inter-kulturnímu učení a k lidem z odlišných kultur, zvídavost a touha po odhalování nového. Žádoucími výstupy interkulturních kompetencí jsou schopnost adaptace na odlišný komunikační styl a chování, flexibilita v mezilidské komunikaci a jednání, kultur-ně relativní pohled a především empatie. „Osvojování si interkulturních kompetencí je proces, který není nikdy završen, je celoživotní“ (Hladík, 2010, s. 42). Rozdílné kulturní zázemí můžeme nazvat dle Pierra Bourdieua kulturním kapitálem, který je považován za primární zdroj sociálních nerovností ve společnosti (Šafková, 2016, s. 14–17), a společně s kapitálem sociálním tak v současné společnosti představuje významnější faktor než kapitál ekonomický, byť spolu všechny do určité míry souvisejí (Rabušicová, Šeďová, 2004, s. 25).
Velmi často se setkáváme s názorem zástupců mainstreamové společnosti, že ty a ty minoritní skupiny (běženci, migranti, etnické skupiny) jsou zvýhodňovány a že by nám za naši laskavost, díky níž s námi sdílí naše teritorium, správu a právo, měli být jejich členové vděčni. DomNwachukwu (2010, s. 61), však upozorňuje na skutečnost, že „v kontextu vzdělávání má každé dítě rovné právo být ve škole a učit se a s žádným dítě-tem by nemělo být zacházeno, jako kdyby mu byla umožněním vstupu do školy, a tedy poskytnutím příležitosti k úspěchu, dělána laskavost“.
Mezi nejčastější požadavek žáků a žákyň a také jejich učitelů vůči migrantům v naší společnosti patří, aby byli s to se přizpůsobit naší společnosti. Zapomíná se ale na to, že přizpůsobení je nutno chápat jako obousměrný proces, kdy se i členové většinové společnosti adaptují na změny, které zapříčinila přítomnost menšinové kultury, stejně tak jako se menšinová kultura přizpůsobuje zvykům většiny společnosti. Pod kulturou přitom rozumíme sdílené hodnoty, jazyk, náboženství, ideály, umění, sociální systém, mezilidské vztahy, životní strategie, myšlení. Odlišné kulturní zázemí tak ovlivňuje způsob života menšinové komunity v mnoha vrstvách, kterým nerozumíme nebo ani nechceme porozumět. Neboť škola (jako instituce) odráží obecné vzorce společenské diskriminace, učitelé by měli být s to tyto rozkrýt a donutit žáky k přehodnocení svého pohledu na jednotlivé diskriminované skupiny na základě osobních zkušeností, vcítění, solidárního přístupu a nových poznatků. Mezi ně dozajista patří vědou vymezené pojetí etnicity, případně rasy a rasových rozdílů.
Koncepty „nového rasismu“ jsou různorodé a vrstevnaté, můžeme zde rozlišit například náboženskou netoleranci, islamofobii, až po striktní biologický determinismus či snad mé-ně závažné kulturní stereotypy. Jde o rasismus bez konceptu rasy, rasismus bez barvy, rasismus, který zachází s kulturní diverzitou lidstva stejně jako „starý rasismus“ s naší fyzickou a biologickou odlišností. Nicméně „nový rasismus“ může vést ke stejně závažným důsledkům jako rasismus založený na biologické determinaci. Může vyvolat stejně nepřekonatelné hranice mezi lidskými skupinami, komunitami, i jednotlivci (Rattansi, 2007, s. 106–107). Je v tomto duchu naše společnosti rasistická, xenofobní?
Kulturní difuze, migrace a kolonialismus vnesly do různých oblastí světa totožné kulturní znaky a vzory. V procesu globalizace dochází stále více k nárůstu vzájemných vazeb a závislostí mezi státy, národy i lidmi. Vlastně jde o řadu procesů, které podporují změny v současném světě. Mezi základní mechanismy těchto kulturních proměn patří právě difuze, akulturace a nezávislý vývoj jedinečných kulturních zvyků. Společnosti a jimi sdílené kultury se mění a proměňovaly se od nepaměti. Avšak v současnosti se kulturní zvyky a společnost proměňují rychleji než dříve, cestování je jednodušší a přístupnější pro řadu z nás, nové technologie dovolují rychlejší a permanentní komunikaci nejen mezi námi, členy majority, ale také mezi imigranty a jejich domovskými zeměmi. Tyto a další faktory usnadnily soudobou podobu migrace, vyvolaly tzv. transnacionalismus, případně existenci dvojího, v mnoha případech i mnohočetného občanství.
Studující budou seznámeni s etnickým složením obyvatel České republiky. Dosáhnout kompetence rozpoznat rozdíly mezi postavením cizinců v ČR a členů národnostních men-šin v ČR. Seznámí se s vlivem státu na národnostní menšiny a orgány státní správy, které jsou kompetentní k řešení problémů občanů z menšinových skupin obyvatel. V současnosti jsou uznanými národnostními menšinami v ČR tyto: Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Slováci, Srbové, Romové, Rusíni, Rusové, Řekové, Ukrajinci, Vietnamci, Bělorusové. Studující získají informace o životě v komunitě těchto menšin.
V současnosti jsou uznanými národnostními menšinami v ČR tyto: Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Slováci, Srbové, Romové, Rusíni, Rusové, Řekové, Ukrajinci, Vietnamci, Bělorusové. Status národnostní menšiny komunitám umožňuje více rozvíjet jejich kulturu, tradice a především jazyk. Menšiny musí splňovat dvě základní podmínky: jejich komunity musí v českých zemích historicky působit (přesná doba není stanovená), a mít dostatečný počet příslušníků s českým občanstvím (rovněž není upřesněn). Zařazení národnostní menšiny mezi uznané navrhuje Rada vlády pro národnostní menšiny a schvaluje vláda ČR (Jiřička, Žilková, 2013). Rada vlády pro národnostní menšiny (dále jen „Rada“) je stálým poradním a iniciativním orgánem vlády České republiky pro otázky týkající se národnostních menšin a je-jich příslušníků (Vláda ČR, 2009–2020a). Mimo tuto Radu se menšinovou problematikou zaobírá také Rada vlády pro záležitosti romské menšiny, tato je také stálým poradním a iniciačním orgánem vlády v oblasti romské integrace (Vláda ČR, 2009–2020b).
Rok 2021 přinesl zásadní nové poznatky o národnostních menšinách prostřednictvím Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v březnu, dubnu a květnu 2021. Samotnému sčítání předcházela kampaň cílící na příslušníky národnostních menšin. Vyplnění otázky na národnost bylo dobrovolné, bez vyplnění ji nechalo 31,6% osob, při sčítání v roce 2011 to bylo 25.3%. Podobně jako v roce 2011 bylo možné při sčítání uvést dvě národnosti.
Pod pojmem migrace rozumíme přesun člověka z jednoho místa (prostoru) do druhého místa pro život. S migrací je spojena změna bydlení, obživy (či zaměstnání), sociálních vztahů, ale také nabývání nových hodnot pro jedince i skupiny, které nemusí být vždy ziskové, ale také ztrátové, přesto se jedná o proces lidem, respektive lidstvu přirozený. Migrace je proces, který ovlivňuje skrze své příčiny a následky nejen životy účastníků přesídlení, ale také sociální prostředí původního i nového prostoru. „Migrace se výrazně podílejí na proměnách způsobu života nejen v jeho praktických formách, ale také v myš-lení lidí.“ (Brouček, 2018, s. 3) Migrací se zabývá řada sociálních věd, především etnologie, antropologie, sociologie, sociální geografie, demografie, historie, politologie. K základním hodnotám lidské existence patří svobodná vůle člověka zvolit si svůj domov, své místo pobytu. Migrace patří k běžné praxi, jak se vyrovnat se zodpovědností za život svůj a svých blízkých, v demokratických a svobodných společnostech. Multikulturní ideologie vycházela dříve z pluralistického pojetí multikulturalismu, jehož klíčovým motivem je přesvědčení, podle kterého je možné vysvětlit jednání jedince, ale také ho odhadovat na základě znalosti historie a kulturních zvyklostí skupiny, jejíž je jedinec součástí (Moree, a kol., 2008, s. 23–26). Zásadním limitem tohoto přístupu je z toho plynoucí tendence popisovat sociokulturní jednotky jako homogenní a statické skupiny a selektivnost při výběru informací, které o nich ve veřejném prostoru, případně mediálním diskursu podáváme i přijímáme. Na základě toho je často identita založena na dichotomii „my“ a „oni“. Naše identita, často chápána výhradně z etnické perspektivy, je brána jako neměnný faktor determinující člověka, přičemž je z praktického hlediska irelevantní, zda je vnímána jako něco vrozené-ho, nebo naučeného. Je to naše identita, jejíž stálost nám poskytuje pocity sociálního bezpečí, její proměnlivost je přijímána s despektem, protože je vnímána jako element ohrožující jistoty, které v rámci své komunity máme. Nicméně opak je pravdou: do identity vrůstáme. Identita vzniká pozvolna tak, že dítě dostává odpovědi na své otázky o tom, kým je, ale také o tom, kým není. Nejde totiž jen o to, za koho se považuji já sám, ale také o to, za koho mě považují ostatní. Identita je dynamická a proměnlivá. Její jednotlivé vrstvy a složky vznikají po celou dobu života nositele. Nové životní události nás často nutí naši identitu redefinovat. Identita mající dynamicko-mnohovrstevnatě-hybridní charakter předpokládá, že respektujeme právo na sebeurčení, jen tak dáme sobě i druhým svobodu identifikovat se s těmi skupinami, které nás formují (Moree, 2015).
S menšinou a jejím obvykle neprivilegovaným postavením ve společnosti souvisí pojem marginalizace či sociální vyloučení (exkluze). Jedním z největších rizik a důsledků vyloučení je odcizení hodnotám majoritní společnosti a v krajním případě i ghettoizace. Dle expertních odhadů z roku 2006 existovalo v České republice na 300 sociálně vyloučených lokalit s více než 80 tisíci obyvateli, přičemž tento jev má rostoucí tendence. V Listině základních práv a svobod (1992, online), jež je součástí ústavního pořádku České republiky, jsou zaručena základní práva a svobody všem bez rozdílu nejen rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, ale také bez rozdílu jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. V České republice patří mezi mediálně nejvýraznější minoritní skupiny romská menšina, proto se u ní zastavíme, abychom v oblasti menšinové problematiky ilustrativně využili její problémy, které s sebou příslušnost k menšině v české společnosti nese.
K 30. červnu 2023 bylo na území ČR registrováno celkem 1 036 798 osob cizí státní příslušnosti, z toho 344 398 na základě oprávnění k přechodnému pobytu, 342 186 na základě oprávnění k trvalému pobytu a 350 214 na základě (aktivní) registrace dočasné ochrany. Česká republika udělila dočasnou ochranu zhruba půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, zhruba třetina se jich vrátila zpět. K 18. červnu 2023 dostalo vízum k ochraně 344.800 lidí z Ukrajiny, většinou ženy a děti. Podle dřívějších informací tvoří zhruba třetinu uprchlíků děti a mladí do 18 let, z dospělých jsou více než dvě třetiny ženy. Přesný počet ukrajinských běženců pobývajících aktuálně v ČR není známý. Česká republika přijala ze všech zemí střední a východní Ev-ropy v přepočtu na obyvatele nejvíce uprchlíků z válkou zasažené Ukrajiny. V absolutních číslech je ČR třetí za Polskem a Německem. V současnosti je v Česku zaměstnáno 903 983 cizinců, tvoří tak více než 17% našich pracujících obyvatel. Z tohoto počtu je zaměstnáno z Ukrajiny 300889 osob, jedná se o oficiální statistické údaje z ČSÚ k závěru roku 2022. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy uskutečňuje pravidelné šetření o počtu žáků – uprchlíků z Ukrajiny, aktuálně k 31. březnu 2023 je evidováno na školách všech typů celkem 51 281 dětí a žáků - uprchlíků z Ukrajiny.