1      právo  sociálního  zabezpečení

 

Předchozí kapitoly byly věnovány rozborů obecných pojmů spojených se sociálním zabezpečením umožňujícím osvojit si jeho samotnou materiii. Jejich vymezení umožňuje zabývat se dále vznikem, změnami a zánikem právních vztahů sociálního zabezpečení, tj. jak jejich pramenu práva, tak právními skutečnostmi, které jsou předmětem právní reglementace práva sociálního zabezpečení.

Kapitola je zaměřena na výklad základních institutů práva sociálního zabezpečení tj. zejména :

-          pojmu, předmětu a obsahu,

-          právních vztahů (pramenu, právních skutečností),

-          historie práva soc. zabezpečení apod.

 

 

Odvětví práva, působnost, věcná, působnost osobní, působnost časová, právní skutečnost, prameny práva, právní událost, právní jednání.

 

 

1.1    POJEM  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

Sociální politika se realizuje prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem
je právo. Právo sociálního zabezpečení je relativně samostatným odvětvím českého právního řádu. Jeho samostatnost je možno odůvodnit jeho předmětem, metodou právní úpravy  a zejména zájmem státu na jeho kodifikaci. Relativní samostatnost pak znamená, že je nedílnou součásti celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví ( např. právo ústavní, pracovní právo, ale i právo správní, občanské a rodinné).

Jako relativně samostatné odvětví práva se právo sociálního zabezpečení konstituovalo poměrně nedávno. Ještě v osmdesátých létech minulého století učebnice pracovního práva zařazovaly právo sociálního zabezpečení jako pododvětví pracovního práva. Vyskytovaly se i názory , že se jedná o zvláštní část práva správního.  V současné době je ovšem obecně zastáván názor, že právo  sociálního zabezpečení vykazuje vlastní specifické znaky , které je od jiných právních odvětví znatelně odlišují.

V objektivním smyslu rozumíme právem sociálního zabezpečení :

 

„souhrn právních norem, které upravují schování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci občanům, kteří v důsledku právem akceptovaných  sociálních události, takové plnění či pomoc potřebují“.

1.2    HISTORICKÝ  VÝVOJ  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

      Před vznikem moderní společenské formy – buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy se musela postarat vždy především rodina,
v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. Mezi první sociální opatření patřilo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. I svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí vytvářelo spolky.

První formy ochrany pracujících přinesl středověk, byly to cechy a bratrstva, později
i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev, dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala
z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva, jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.

V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil

obcím přiznávat právo žebrat pouze práce neschopné chudině. Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva uzákoněného v roce 1868, zákonem č.59.. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší formou péče o staré a nemocné. Ubytování a strava byly nyní poskytovány v rámci obce, ke které chudý příslušel.

 

Za panování Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé reformě státní správy a k nastupu profesionálů do vysokých úřadů. Představila tzv. penzijní normály, které zajišťovali vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi.

V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu nebo své dělnictvo
k nějaké již existující pokladně přihlásit.

Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv. Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo zavedeno i v rakouské části Rakousko-Uherska (tj. i pro české země).

 

Po 1. světové válce bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých zaměstnanců. Zákon o invalidním
a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec. Úroveň sociálního zabezpečení byla nízká, s výjimkou některých tehdy preferovaných skupin, například státních a veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga proti tuberkulose, péče o mládež atp.).

 

Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů. Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl zákon  č. 54/1956 Sb., který částečně platí dosud. V roce 1966 byl přijat zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tyto a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků na sociální zabezpečení.

Po roce 1989 přistoupeno k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení, jejímž základním úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. Prvními výstupy reformy bylo zrušení preferenci v důchodovém systému, tj. zrušení osobních  důchodů. Bylo upraveno bylo sociální zabezpečení osob samostatně výdělečně činných
Došlo k převedení nemocenského pojištění  ze správy odborů a jeho organizačního sjednocení s důchodovým pojištěním  v rámci ČSSZ. Současně byla zavedena pravidelná indexace důchodů.

Vývoj po roce 1989 lze charakterizovat těmito fázemi :

Období 1989 – 1992, ve kterém došlo k vypracování konceptu záchranné sociální sítě zajištěné zejména instituty životního minima a minimální mzdy.

Období 1993 do 1998, ve kterém se začínají v sociálním zabezpečení projevovat neoliberální tendence. To se projevilo např. v zavedení pojistného  jako zvláštní sazby mimo daňový systém. Významným legislativním počinem bylo, že v roce 1995 byly vydány

-          zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

-          zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

Období od roku 1999 – dosud. V tomto období došlo k významným legislativním počinům, když  byly novelizovány takřka všechny (sociální) zákony.  V současné době zřejmě stojíme před další zásadní reformou vycházející z pozic neoliberalizmu.

.                             

1.3    PŮSOBNOST  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Tak jako v jiných právních odvětvích se se i v právu sociálního zabezpečení člení působnost na čtyři části, a to takto :

■ působnost věcná, která představuje okruh společenských vztahů, na které se aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem. Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní
a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o vztahy,
v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo jiných plnění
ze sociálního zabezpečení).

■ působnost osobní, což znamená, že představuje okruh subjektů, na které se normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.

■ působnost časová, která  znamená časový úsek, v němž má normativní akt právní účinnost,

■ působnost prostorová, která vymezuje území, na němž se právní předpisy práva sociálního zabezpečení aplikují

1.4      PRÁVNÍ   VZTAHY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Klasicky se právní vztahy vymezují  jako společenské vztahy upravené objektivním právem. V případě práva sociálního zabezpečení je definujeme jako

 

„společenské vztahy upravené objektivním právem, jejichž vznik, změna a zánik jsou závislé na existenci, trvání a charakteru právem vymezených a předvídaných právních skutečností, zejména sociálních událostí“.

 

Právní vztahy sociálního zabezpečení  se vyznačují určitou vnitřní diferenciací. Kriteriem této diferenciace je opět povaha sociální události, jejíž existence představuje základní předpoklad  vzniku těchto vztahů.  V důsledku zmiňované diferenciace se jako samotný systém práva sociálního zabezpečení i právní vztahy sociálního zabezpečení vnitřně člení na stejném základě na několik  oblastí (subsystému – podle míry uplatnění sociální solidarity).

 a)  založené na pojistném principu,

 b)  založené na zabezpečovacím  principu,

 

 

V právu sociálního zabezpečení jsou právními skutečnostmi

 SHAPE  \* MERGEFORMAT

skutečnosti, které na základě zákonů působí  právní následky

PODMÍNKY VZNIKU  PRÁVNÍCH VZTAHŮ  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ (výklad dílčích podmínek dále v textu)

Společenský  vztah regulovaný normami  práva sociálního zabezpečení

Vzniká, mění se a zaniká jako následek určitých společenských a přírodních jevů tj. právních skutečností

NAPŘ. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství  a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, Zákon  č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon  č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

„Právní vztahy vznikají  z právních skutečností,  s nimiž Příslušný zákon vznik těchto vztahů spojuje“

 

■ sociální (právní) události tj. objektivní skutečnosti nespočívající v lidské vůli a nejsou na ní ani závislé (např. narození, pracovní úraz, smrt)

■ úřední úkony státních orgánů či nestátních subjektů, na které stát přenesl svou působnost (např. rozhodnutí vydávána úřady práce nebo obecními úřady )

■ protiprávní jednání nebo opomenutí

V PSZ se jedná o skutečnosti   ● složené ● jednočetné ● zákonné

■ právní jednání (úkony) (např. žádost sociálně potřebné osoby o sociální dávku)

 

 

 

 

 

 

 

 

1.5    PRAMENY  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Materiálním pramenem práva jsou podmínky života naší společnosti, jde o životní podmínky a uspokojování materiálních a kulturních potřeb občanů, kteří by se pro určitou sociální událost ocitli v tíživé sociální situaci.

Formálními prameny jsou právní normy, tedy objektivní právo. Jde o právo psané, tj. právní předpisy, vydané orgány státu. Jsou to zejména :

▪  předpisy ústavního pořádku

▪ mezinárodní smlouvy a úmluvy
▪ zákony
▪ nařízení vlády
▪ vyhlášky ústředních správních úřadů

▪ kolektivní smlouvy

Subjektivní právo na sociální zabezpečení patří mezi základní sociální práva , která je stát povinen realizovat. Tato práva jsou deklarována vnitrostátně předpisy ústavního pořádku
a mezistátně mezinárodními smlouvami a úmluvami. Mezi zásadní prameny práva sociálního zabezpečení řadíme  (viz. schéma a další výklad).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SCHÉMA PRAMENŮ PRÁVA  SZ

podle původu

mezinárodní

vnitrostátní

Organizace spojených národů - Všeobecná dekla-race lidských práv, - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kultur-ních právech, - Mezinárodní pakt  o občanských a po-litických právech

Evropská unie - Nařízení ES - Směrnice ES

Rada Evropy Evropská sociální charta Rady Evropy

Mezinárodní organizace práce - Úmluvy MOP (s dopadem do SZ)

Právní předpisy Prvotní 1. Ústavního pořádku 2. Zákony Podzákonné Nařízení vlády Vyhlášky ústředních správ-ních úřadů

Interní normativní akty smlouvy - vyšší (oborové) kolektivní smlouvy - kolektivní smlouvy předpisy - vnitřní předpisy - pracovní řády

Individuální právní akty -judikáty soudu – nepřímé   prameny - nálezy Ústavního soudu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.5.1 mezinárodní  prameny práva sociálního zabezpečení

ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ

Sociální práva jako významná součást celého komplexu lidských práv jsou předmětem nejen vnitrostátní regulace, ale i práva mezinárodního. Lidskými právy se zabývala především Charta OSN. Konkrétní výčet lidských práv však přinesla Všeobecná deklarace lidských práv přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948. K realizaci jejich cílů přispívají důležité úmluvy, např.

• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Oba byly schváleny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Naším státem pak byly ratifikovány a publikovány ve Sbírce zákonů č. 120/1976 Sb.

K sociálním právům, která jsou v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvena, patří především:

 

 

 

 

 

RADA EVROPY

 

Pramenem je zejména Evropská sociální charta Rady Evropy, která byla přijata Radou Evropy v roce 1961 s účinností od roku 1965. Publikována byla pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv.

Vedle zmiňovaných pramenu OSN a Rady Evropy patří k mezinárodním pramenům  práva sociálního zabezpečení dále např.

EVROPSKÁ UNIE

V případě EU je třeba zmínit zejména Chartu základních práva EU, která zahrnuje, mimo jiné, i níže uvedená ustanovení s dopady do sociálního zabezpečení.

ChartA základních práv EU (přijatá v roce  2000 v Nice) Hlava IV Solidarita   Čl. 33              Rodinný a osobní život                         1. Rodina musí být chráněna právně, hospodářsky a sociálně.                         2. V zájmu sladění rodinného a pracovního života má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu mateřství, na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte. Čl. 34              Sociální zabezpečení a sociální výpomoc                         1. Unie uznává a respektuje právo na sociální dávky a služby zajištující ochranu v mateřství, nemoci, při pracovním úrazu, v závislosti nebo stáří a při ztrátě zaměstnání, a to v souladu s postupy stanovenými právem Společenství a zákony a praxí jednotlivých států.                         2. Každý, kdo oprávněně sídlí nebo se pohybuje v Unii, má právo na sociální dávky a výhody v souladu s právem Společenství a se zákony a praxí jednotlivých států.                         3. V zájmu boje proti vylučování ze společnosti a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální výpomoc a na pomoc při bydlení, aby se všem, kdo jsou bez dostatečných prostředků, zajistila slušná existence, a to v souladu s postupy stanovenými právem Společenství a zákony a praxí jednotlivých států. Čl. 35              Ochrana zdraví                         Každý má za podmínek stanovených zákony a praxí jednotlivých států právo na preventivní zdravotní péči a na lékařské ošetření. Při stanovení a uskutečňování všech politik Unie musí být zajištěna vysoká úroveň ochrany lidského zdraví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vedle  uváděné Charty jsou vydávány i nařízení a směrnice EU s dopadem do práva SZ.

 

 

 

 

 

1.5.2     VNITROSTÁTNÍ  PRAMENY PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

LISTINA PRÁV A SVOBOD

Základní sociální práva jsou vnitrostátně deklarována v hlavě IV (Hospodářská, sociální a kulturní práva) Listiny základních práv a svobod (Usnesení ČNR č. 2/1993 Sb.), která je nedílnou součásti předpisu ústavního pořádku České republiky. Čl. 30 odst. 1   Právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení                          • ve stáří                        • při nezpůsobilosti k práci                        • při ztrátě živitele Čl. 30 odst. 2   Právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na pomoc, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek Čl. 31              •  Právo každého na ochranu zdraví                         •  Právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na                              základě veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených                                zákonem Čl. 32 odst. 2   Právo ženy na zvláštní péči v těhotenství Čl. 32 odst. 5   Právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Uvedená ústavně vymezená základní sociální práva jsou následně rozvedena a rozpravována v následně uváděných nejvýznamnějších předpisech prvotních a podzákonných právních předpisech  regulujících právo sociálního zabezpečení..

 

 

 

 

 

Zákon č. 20/1966 Sb.,o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,                                                                                  Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů                                                                                                                       Zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství  a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů                                                                                                                                              Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,                                                                                          Zákon  č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů                                                                          Zákon 1.1.2    Navigace: 1.1.3    Pomocná navigace: 1.1.4    Nastavení zobrazení: VNITROSTÁTNÍ SOCIÁLNÍ LEGISLATIVA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŮSOBNOST  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Číslo předpisu

Aktuální znění

Název

 

V zákonech upravujících jednotlivé subsystémy sociálního zabezpečení je zpravidla stanovena:
- forma zabezpečení
- osobní rozsah
- věcný rozsah
- podmínky vzniku a trvání nároků
- způsob a úroveň zabezpečení
- způsob financování
- správa a řízení.

Úprava konkrétních podrobností bývá stanovena příslušným vládním nařízením nebo vyhláškou příslušného ministerstva.  

Všechny výše uvedené základní předpisy práva sociálního zabezpečení mají samostatné postavení a nelze je považovat za předpisy obecné. Obecným předpisem ve vztahu
k právu sociálního zabezpečení není také zákoník práce, i když obsahuje některé zásady shodné se zásadami práva sociálního zabezpečení. Správní právo může být použito pouze v ustanoveních o správním řízení tam, kde není postup v řízení upraven předpisy sociálního zabezpečení jinak.

 

 

1.6    PRÁVNÍ  SKUTEČNOSTI   V  PRÁVU  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

Jak bylo uvedeno právní vztahy vznikají, mění se a zanikají jako následek určitých

-          společenských a

-          přírodních jevů,

se kterými právo takové následky spojuje. Takové právně závazné jevy se nazývají právními skutečnostmi. Bývají také definovány jako „skutečnosti, které na základě zákona  působí právní následky“. Vznik právních vztahů je tak  vázán na to, že nastane některá právní skutečnost. Jen zcela výjimečně může  vzniknout právní vztah přímo ze zákona.

Obdobně i v právu sociálního zabezpečení dochází  ke vzniku, změnám a zániku právních vztahů  na základě právních skutečností. V právu sociálního zabezpečení však vždy nebývá podmínkou  jen jediná právní skutečnost, nýbrž soubor  takových  podmínek, které dohromady vytvářejí právní skutečnost vedoucí ke vzniku právního vztahu sociálního zabezpečení (hovoříme o složených právních skutečnostech).

 

Pro přiznání  podpory v nezaměstnanosti Úřadem práce  je podmínkou :

-          neexistence pracovně právního vztahu,

-          přihláška do evidence uchazečů o zaměstnání,

-          minimální délka předchozího zaměstnání,

-          žádost o poskytnutí podpory a

-          nezabezpečení starobním důchodem.

 

Ke vzniku  nároku na výplatu starobního důchodu je podmínkou :

-          naplnění doby důchodového  pojištění,

-          dosažení  věku,

-          podání žádosti

 

 

Vznik, změna nebo zánik některých právních vztahů v sociálním zabezpečení, je tak obvykle podmíněn existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž následky vznikají až splněním poslední z nich.

Jinou situaci je, když ke vzniku nároku  postačila jediná právní skutečnost a naplněním další se pouze zvýší výše plnění, z již existujícího důvodu vyvolaného původní právní skutečnosti.

 

V případě sociálního příplatku je prvotní právní skutečnosti nedostatečný příjem rodiny  s nezaopatřeným dítětem. Stupeň zdravotního postižení je další právní skutečnost, která však nemá za následek vznik určitých nových práv, ale pouze poskytování stávající dávky ve vyšší výměře.

 

 

 

 

 

 

Za ojedinělý je v praxi práva sociálního zabezpečení ,  oproti výše uvedenému,  nutno  označit vznik práv a povinností subjektů tohoto práva přímo ze zákona (ex lege), bez naplnění jakékoliv další podmínky. Nicméně i takové případy  zde existují.

 

Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (§ 2 odst. 1 písm. a)) vzniká  účast ve zdravotním pojištění  pro všechny osoby  s  trvalým pobytem  na území České republiky narozením. Jiné než zákonné  podmínky zde není. 

Z uvedeného vyplývá, že právo sociálního zabezpečení zakotvuje vznik práv a povinností
v právních vztazích, většinou podmíněně (pobyt na území ČR, narození). Bez podmíněnosti  je tomu tak poměrně zřídka. Vznik práv a povinností je tak vázán na existenci skutečností uvedených v hypotéze právní normy. Nejedná se tedy o libovolné právní skutečnosti, ale na skutečnosti výslovně v zákoně uvedené, které můžeme podle závislosti na vůli subjektu a projevu této vůle dělit na právní jednání a protiprávní stavy (které objektivní právo zakazuje – reprobuje / viz. přednášky občanské právo).

 

Právní jednání můžeme rozlišovat na soukromoprávní jednání (právní úkony jednostranné nebo dvoustranné), které ovšem pro právo sociálního zabezpečení nejsou typické. Nanejvýše bychom mohli např. podání žádosti o přiznání dávky ze systému státní sociální podpory považovat za jednostranný soukromoprávní akt. Takový právní úkon však není jedinou právní skutečností zakládající práva a povinnosti. Zpravidla je v právu sociálního zabezpečení zapotřebí, aby nastala ještě další skutečnost, kterou je sociální událost. Zde zcela převažuje právní jednání v podobě veřejnoprávního jednání, tj. vydání individuálního právního  aktu. Jedná se o akty aplikace práva státních nebo samosprávných orgánů. Základním znakem těchto rozhodnutí je jejich konstitutivní povaha, kdy dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností.

 

Veřejnoprávní jednáním je konstitutivní (zakládající) rozhodnutí poskytovatele sociální péče  o poskytnutí určitého plnění (proplácení dávek).

 

 

Veřejnoprávní rozhodnutí i v oblasti práva sociálního zabezpečení  členíme na :

▪ hmotněprávní (zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti)

▪ procestněprávní (vydávána v průběhu rozhodovacího procesu – řízení,  např. usnesení
o přerušení řízení).

Právní skutečností, které vznikají nezávisle na vůli subjektů a s kterými je spojen vznik, změna nebo zánik práv a povinností, jsou právní události. V právu sociálního zabezpečení je nazýváme sociálními událostmi.

V právu sociálního zabezpečení jsou právními skutečnostmi

■ sociální (právní) události tj. objektivní skutečnosti nespočívající v lidské vůli a nejsou na ní ani závislé (např. narození, pracovní úraz, smrt)

■ úřední úkony státních orgánů či nestátních subjektů, na které stát přenesl svou působnost (např. rozhodnutí vydávána úřady práce nebo obecními úřady )

■ právní jednání (např. žádost sociálně potřebné osoby o sociální dávku)

 

 

 

 

 

 

 

■ protiprávní jednání nebo opomenutí a další (čas, domněnky, fikce)

 

 

 

 

1.7    SOCIÁLNÍ   UDÁLOSTI

Sociální události jsou převládajícími právnímu skutečnostmi. Jsou to právní skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli subjektů, se kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. 

Sociální události je možno členit sestupně od obecných ke konkrétním. Zcela převládajícím členěním je členění podle jednotlivých obecných subsystému sociálního zabezpečení. Rozlišujeme však i další dílčí členění, a to dále konkrétní přirozené sociální události (základní typy). Viz. následující schéma.

 

 

 

ČLENĚNÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH OBECNÝCH SUBSYSTÉMU (NÁSTROJŮ) SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

● v sociální  pomoci

● v sociálním  pojištění

● v sociálních  službách

● v sociální  podpoře

▀ Podle předvídatelnosti           ▀ Podle vlivu společenských či biologických faktorů     ▀ Podle dopadu sociální události na sociální situaci člověka     ▀ Podle   následků

DALŠÍ (DÍLČÍ) ČLENĚNÍ SOCIÁLNÍCH UDÁLOSTI

Předvídatelné, u nichž je známo, že nějaká situace nastane.  Lze je dále dělit na ty

Nepředvídatelné, kterých je většina, přičemž u některých není známo, zda nastanou  a u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou (nemoc) kterých je většina, přičemž u některých není známo, zda nastanou  a u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou

o nichž víme, kdy nastanou (důchodový věk)

o nichž víme pouze to, že nastanou (úmrti)

Zda nastávají vlivem působení faktorů společenských (nezaměstnanost)

Zda nastávají vlivem působení faktorů biologických (narození)

S přímým dopadem (dosažení důchodového věku)

S nepřímým dopadem (vdovský důchod)

Přirozené, které sice negativně ovlivňují finanční situaci člověka, ale jinak jsou běžným vyústěním běhu času (zletilost)

Nepřirozené, neměly by se v životě vyskytovat, ale nejde jim zcela zabránit (invalidita)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZÁKLADNÍ  TYPY  SOCIÁLNÍCH  UDÁLOSTI

 

 

Mezi základní a typické sociální události v sociální zabezpečení patří

Přirozené sociální událostí

Nepřirozené sociální událostí

■ nezaopatřené     dítě Zák č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ■ těhotenství     a mateřství Zák.  č. 262/2006 Sb., zákoník  práce ■ dosažení       určitého    věku ■ smrt

■ nemoc Zák. č. 48/1997 Sb., o veř. zdr. poj. ■ pracovní    neschopnost Zák

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.7.1  přirozené sociální události

NEZAOPATŘENOST  DÍTĚTE

Pro účely zákona o důchodovém pojištění (podle § 20 odst. 3) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění) je nezaopatřeným dítětem:

► dítě do skončení povinné školní docházky

►  dítě po skončení povinné školní docházky, nejdéle však do 26 let, pokud splňuje některou
z následujících podmínek:

• se soustavně připravuje na budoucí povolání
• se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz
• z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost

► za neopatřené dítě považováno také dítě, které ukončí povinnou školní docházku do 18. roku a poté je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Nesmí přitom požívat plný invalidní důchod.

Jedná se o dočasnou sociální událost, která je zabezpečována pomoci ostatních účastníků sociálního systému. Nezaopatřené dětí se připravují na své budoucí povolání nebo
se nemohou připravovat pro svou zdravotní indispozici. Dočasnost přípravy na budoucí povolání je dána dobou účasti na vzdělávání ve všech stupních školní soustavy.
Po skončení přípravy a nabytí schopnosti získávat prostředky k obživě prací se z příjemce přídavku stává přispěvovatelem do systému sociálního zabezpečení. Právní předpisy omezují dobu trvání této nezaopatřenosti jednak dobou trvání sociální situace samé
a jednak časově, a to na dosažení 26. roku věku dítěte. Samotná nezaoptřenost dítěte ovšem nezakládá nárok na zaopatření. Musí nastat ještě další sociální událost, kterou je situace, že příjem v rodině  nedosahuje výše stanovené zákonem o státní sociální podpoře , poměřované vzhledem k k životnímu minimu rodiny. Teprve v takovém případě  vzniká rodiči nárok na  přídavek na dítě a sociální příplatek.

Podpora ze strany státu tu je řešena několika dalšími způsoby  :

-                     v případě smrti živitele je to nárok na sirotčí důchod z důchodového pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů),

-                     zemře-li jeden z rodičů a veškerá péče přejde na druhého rodiče, přísluší vdovci nebo vdově, která pečuje o nezaopatřené dítě vdovský důchod, a to i po době stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro poskytování těchto forem důchodů.

-                     v případě, že jeden z rodičů koná činnost obecného zájmu uvedenou v zákoně o státní sociální podpoře (např. vojenské cvičení) a dosahuje tak nižšího příjmu, stát tuto situaci kompenzuje přiznáním zaopatřovacího příspěvku nezaopatřenému dítěti nebo osobě, jež o nezaopatřené dítě pečuje,

-                     bez ohledu na výši příjmu v rodině pokud rodič pečuje osobně, celodenně  a řádně o nezaopatřené dítě do věku stanoveného zákonem, vzniká nárok na rodičovský příspěvek. Tento příspěvek získá i rodič výdělečné činný, zajisti-li péči o dítě jinou osobou. 

 

TĚHOTENSTVÍ  A  MATEŘSTVÍ

Cílem institutu těhotenství a mateřství je zajistit matce co nejvyšší právní ochranu, aby mohla donosit, porodit dítě a pečovat o ně. Pracovní právo zakazuje ženám výkon práce, která by ohrožovala těhotenství, případně mateřství. Zaměstnavatel má povinnost ženu na jinou vhodnou práci převést. Pokud dojde k poklesu příjmu v důsledku převedení na jinou vhodnou práci, je zaměstnankyni jako  kompenzace  poskytován vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství jako dávka nemocenského pojištění.

 
V době pokročilého těhotenství a v době péče o dítě po porodu žena nemůže pracovat vzhledem ke svému zdraví a biologickým zájmům dítěte. Podle zákoníku práce zde z tohoto důvodu nastává překážka v práci a ženě se poskytuje mateřská dovolená. Po zákonem stanovenou dobu, která by měla odpovídat době, kdy je dítě nejvíce závislé na matce z hlediska příjmu potravy, ztrácí matka příjem za vykonávanou práci a získává nárok na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka nemocenského pojištění, jejiž výše do určité míry odpovídá výši pojistného  matky jako účastnice  nemocenského pojištění .  Nárok na tuto dávku není vázán na sociální událost narození dítěte, nýbrž na péči
o dětí, proto vznikne i ženě, která převzala dítě do trvalé péče. 

Po uplynutí doby, kdy je dítě nejvíce závislé na matce, je třeba ženě, ale i muži, umožnit, aby o dítě dále pečovali, a to až do jeho vyššího věku.  Pracovní právo umožňuje, aby o dítě pečovali oba rodiče  současně, a to již od narození dítěte. V takovém případě muž od počátku čerpá rodičovskou dovolenou  a žena zprvu mateřskou dovolenou  a po jejím uplynutí rovněž rodičovskou dovolenou. Osobní péče rodiče nebo rodičů o dítě má za následek ztrátu příjmů z výdělečné činnosti. Ta je kompenzována ze strany zaměstnavatele nárokem na poskytnutí rodičovské dovolené a rovněž nárokem na pracovní zařazení odpovídající podmínkám sjednaným v pracovní smlouvě . Finanční zabezpečení osoby celodenně pečující o dítě je zajištěno dávkou státní sociální podpory – rodičovským příspěvkem.  .

DOSAŽENÍ  URČITÉHO VĚKU

Věk je biologický faktor, který určuje životní etapy člověka a předurčuje
jeho fyzickou a duševní kondici. Sociální zabezpečení předpokládá, že každá životní etapa člověka je měřitelná jeho věkem a je do jisté míry vhodná k určitým činnostem.
▪ V období do 3 až 4 let věku jde o rozvinutí biologické a osobnostní stránky dítěte (pracovní právo umožňuje stanoví trvání mateřské a následné rodičovské dovolené
do 3 let dítěte, s možnosti prodloužení na 4 roky a v případě nepříznivého zdravotního stavu dítěte až do 7 let jeho věku)

▪ Období do 26 let je věnováno  přípravě na budoucí povolání.

▪ Období od 26 let do dosažení tzv. důchodového věku je to období předpokládané ekonomické aktivity

▪ Období po dosažení důchodového věku, kdy se občan stává příjemcem starobního důchodu z důchodového pojištění.  V hranici důchodového věku, která se od roku 1996 stále zvyšuje, se odráží hospodářské možnosti společnosti. Princip důchodového pojištění je koncipován tak, aby při dosažení určitého věku nemusel již občan získávat prostředky prací, ale ze systému, do kterého v ekonomicky aktivním období přispíval formou pojistného procentuální částkou ze svého výdělku.. Výše důchodu je závislá na příjmu pojištěnci a na době pojištění. Projevuje se tu solidarita mezigenerační, ale i příjmová, protože při dosažení určitého příjmů je růst výše důchodu omezen.
Je třeba zdůraznit, že nárok na dávku starobního důchodu je pouze možností tento důchod pobírat, nikoliv povinností nebo důvodem pro ukončení pracovního poměru.

SMRT

Jedná se o sociální událost, kterou vlastně zaniká subjekt právního vztahu sociálního zabezpečení, čímž také zanikají vztahy sociálního zabezpečení. Současně však může znamenat vznik nových vztahů sociálního zabezpečení, a to u osob, které byly v určitém osobním nebo vyživovaném vztahu k zemřelému. V případě smrti manžela/manželky má pozůstalý nárok po určitou dobu na vdovský/vdovecký důchod. Nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na důchod sirotčí, oboje je vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění. Dávka tohoto důchodového pojištění je koncipována jako náhrada příjmu zemřelého manžela  a její výše vyplývá z procentuální hodnoty důchodu, který zemřely pobíral, nebo na který měl nárok. Po uplynutí zákonem stanovené doby  pobírání této dávky nastane nebo již existuje další sociální událost (péče o nezaopatřené dítě, péče o zdravotně postiženou osobu, plná invalidita), která podstatně ztěžuje sociální statut pozůstalého, trvá  poskytování po celou dobu této sociální události.

V případě smrti osoby pečující o nezaopatřené dítě (vlastní, osvojené, převzaté do péče), které se připravuje na budoucí povolání, je ze systému důchodového pojištění poskytován sirotčí důchod.

Za osobu, která měla k zemřelému blízký vztah, můžeme považovat i osobu, která vypravila pohřeb a které za určitých okolností stát na výdaje spojené s pohřbem přispívá ve formě pohřebného ze státní sociální podpory.

 

1.7.2  nepřirozené sociální události

NEMOC (PORUCHA ZDRAVÍ)

 

Nemoc nebo poruchu zdraví můžeme definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Jednak se zde jedná o omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na trvalo a vedle toho vznikají postiženému  v souvislosti s léčbou zpravidla i citelné finanční náklady, které se stávají součástí jeho životních potřeb. Právo na ochranu zdraví je ústavně garantováno, a to konkrétně čl.  31 LZPS. Každý občan tak má na základě existence zdravotního pojištění  právo na poskytnutí zdravotní péče a na zdravotní podmínky. Pokud nastane sociální událost spočívající v absenci zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 48/1997 sb., o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnou osobou se kromě osoby postižené poruchou zdraví stávají i osoby, které se o postiženého starají.

PRACOVNÍ  NESCHOPNOST

 

Jedná se o  následek nemoci (poruchy zdraví), případně úrazu,  kdy osoba postižená touto sociální událostí nemůže konat práci. Tím má fakticky subsidiární charakter. .Ztráta pracovní schopnosti se projeví ztrátou na výdělku, když zde nevzniká nárok na odměnu
za práci od zaměstnavatele. To je samozřejmě citelný zásah do sociálního statusu osoby práce neschopné a její rodiny.  Pro tento případ je občan zabezpečen nemocenským,
tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění, ovšem za podmínky, že

-                     je účasten na nemocenském pojištění a

-                     má pracovní neschopnost potvrzenu.

 

Pokud nastane sociální událost spočívající v nemoci rodinného příslušníka, který vzhledem k věku nebo k intenzitě onemocnění se nemůže sám o sebe v nemoci postarat, vzniká zaměstnanci, který o takovou osobu pečuje pracovní překážka a v jejím důsledku nárok na pracovní volno a na hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po zákonem stanovenou dobu.

Nemocenské pojištění  poskytuje takovému zaměstnanci  podporu při ošetřování člena rodiny  v případě, že nemocným je dítě mladší 10 let nebo že nemoc postihne jiného člena rodiny , pokud jeho zdravotní stav  nezbytně vyžaduje ošetřování jinou osobou. Podpora je poskytována také tehdy, znemožní-li nemoc , případně následná karanténa, aby dítě mladší 10 let bylo ve výchovném zařízení nebo aby o něj pečovala jiná osoba.

 

DLOUHODOBĚ  NEPŘÍZNIVÝ ZDRAVOTNÍ  STAV 

 

Porucha zdraví je vždy spojena se zvýšenými životními náklady spojenými s existenci  zdravotního postižení a s jejím léčením. Míra těchto nákladů je pak závislá na délce
a závažnosti postižení. Stupeň zdravotního postižení pak  také snižuje možnost pracovní činnosti. Přílohou vyhlášky MPSV č. 207/1995 Sb., je provedena klasifikace míry  zdravotního postižení, a to do 3 stupňů. Lze-li nepříznivý zdravotní stav postiženého zařadit do některého z kvalifikovaných stupňů a postižení trvá déle než 1 rok, jedná
se o sociální událost, která, pokud existuje vedle jiné sociální události, má za následek,
že postižená osoba má kromě nároku na zdravotní péči též nárok na vyšší  dávku státní sociální podpory či prodloužení podpůrčí doby, po niž je dávka poskytována (sociální příplatek, rodičovský příplatek, zaopatřovací příspěvek).

Dosahuje-li těžké zdravotní postižení osoby takového stupně, že není schopna uspokojovat samostatně své životní potřeby a postarat se o sebe, pak je zabezpečována dávkami
 ze systému  sociální péče v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a zejména prováděcí vyhláškou MPSV č. 182/1991 Sb.  Ty umožňuji těžce zdravotně postižené osobě  překonat ty obtíže spojené s postižením, které sama nemůže překonat.

Ke zvýšení důchodu těžce zdravotně postižené osoby a ke zvýšení jejího důchodu z důchodového pojištění podle míry bezmocnosti,  dochází pokud postižení dosahuje  takové intenzity, že  tato bezmocná osoba potřebuje ošetření  a obsluhu od jiné osoby.

 

INVALIDITA

V případě, že  nepříznivý zdravotní stav trvá dlouhodobě a dohledné době zde není naděje na návrat do práce,  není možné řešit sociální situaci poškozeného provizorními způsobem poskytováním nemocenských dávek z nemocenského pojištění zaměstnanců, ale je třeba přispívat na jeho životní potřeby dlouhodobě. Absenci schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku těžkého zdravotního postižení  označujeme jako invaliditu. Je-li stav invalidity poškozenému přiznán je mu jeho příjem nahrazován formou z důchodového pojištění ve formě invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Za invaliditu se považuje ztráta nebo snížení pracovní schopnosti. Vzniká obvykle důsledkem vážné nemoci nebo úrazu. Podle stupně pracovního omezení se invalidita dělí na tři stupně.

▀ Invalidita třetího stupně je indikována  při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70%

▀ Invalidita druhého stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 50 %

▀ Invalidita prvního stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35%

Posouzení invalidity

Zda zdravotní stav odpovídá některému stupni invalidity, posuzuje lékař referátu lékařské posudkové služby pověřený posuzováním zdravotního stavu pro příslušnou  Okresní správu sociálního zabezpečení. Eventuelní přezkum provádí Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí.

Posudek

Posudek obsahuje kromě jiného i účel, výsledek a odůvodnění posouzení, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu, míru poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

Posudek rovněž stanovuje schopnosti využít zachovanou pracovní schopnost (u 2. stupně), nebo zda jsme schopni výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek (u 3. stupně)

Přiznání některého stupeň invalidity neznamená, že vzniká nárok na invalidní důchod. Aby vzniknul nárok na invalidní důchod je třeba být po dostatečnou dobu pojištěn. 

Při věku

• méně než 20 let, stačí být pojištěni méně než jeden rok
• od 20 let do 22 let, musíme být pojištěni alespoň jeden rok
• od 22 let do 24 let, musíme být pojištěni alespoň dva roky
• od 24 let do 26 let, musíme být pojištěni alespoň tři roky
• od 26 let do 28 let, musíme být pojištěni alespoň čtyři roky
• nad 28 let, musíme být pojištěni alespoň pět let

Žádost

Když jsou podmínky invalidity i doby pojištění splněny, nevzniká  nárok na důchod automaticky.  Je třeba o něj požádat. Náležitosti žádosti jsou stejné jako u starobního důchodu. K prokázání je třeba doložit i Posudek o zdravotním stavu.

Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod

O tom, zda jsme či nejsme invalidní, se správní rozhodnutí nevydává. Správní řízení rozhoduje o našem nároku na invalidní důchod - správní orgán musí odkázat také na posudek o zdravotním stavu.

Správní rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o invalidním důchodu uvádí:

• stupeň invalidity
• den vzniku invalidity nebo den, od něhož došlo ke změně stupně invalidity
• procentní míru poklesu pracovní schopnosti, u poklesu aspoň 70 % také údaj o tom, zda jsme schopni výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek,
• orgán, který posoudil náš zdravotní stav a pracovní schopnost a datum posouzení,
• u pracovního úrazu či nemoci z povolání také to, že invalidita vznikla následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání.

 

NEDOSTATEČNÝ  PŘÍJEM (HMOTNÁ  NOUZE)

.
Výše příjmů je sociální událost, podle které se zjišťuje životní úroveň jednotlivce. Při posuzování výše příjmů konkrétní osoby je třeba posoudit, zda tato osoba nebo jeho rodina není v situaci, kdy nemůže uspokojovat své základní životní potřeby a ocitá se ve stavu nouze. Společnost proto právními předpisy stanoví minimální hranici příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné nouze. Hovoříme pak o tzv. životním minimu, které je koncipováno jako skladba částky stanovené na osobní potřeby a částky určené na existenci jednotlivce nebo určité společenské jednotky složené z vyživovaných osob. Nedosahuje-li příjem osoby životního minima a tato si nemůže zvýšit příjem vlastní činnosti, nastává stav sociální potřebnosti, který je řešen dávkou sociální péče.
Přistoupí-li ještě další sociální událost, např. v podobě špatného zdravotního stavu, dávka se zvýší.

 

Nedostatečný příjem a  životní minimum a existenční minimum

Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

• Životní minimum je stanoveno v příspěvku na bydlení.

  Životní minimum je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti.

   

  1.8    PRÁVNÍ JEDNÁNÍ

  Při úpravě projevů vůle vyvolávajících právní následky v těchto projevech chtěné a právem reprobované, se opouští předchozí  pojetí právního úkonu, který byl do našeho právního řádu zaveden v r. 1950 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb.  Nová úprava se tedy vrací k tradičnímu českému právnickému pojmosloví a v rámci toho také k pojmu „právní jednání“. Obnovený výraz také lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. „ právně jedná“
  a proti tomu „činí právní úkon“). Zároveň se mění i koncepce úpravy, a to v tom směru, že osnova (oproti § 34 předchozího  zákoníku)  nedefinuje právního jednání (úkon).

   

  Předmětný § 34 zněl

   „ Právní úkon je  projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
   a povinností, které předpisy občanského práva s takovým projevem spojují“.

   

  Platný občanský zákoník pouze stanoví, jaké má právní jednání právní následky.

  § 545 Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.                                   § 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.                                    § 547 Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

  Rozdílně od předchozího pojetí, které (§ 37)  spojovalo  nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází současná úprava z pojetí, že v takových případech o projev vůle vůbec nejedná. Postrádá-li tedy uvedené náležitosti – nejedná  se o projev vůle, potažmo právní jednání.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  NÁLEŽITOSTI  PRÁVNÍCH  JEDNÁNÍ

   

  Aby bylo právní jednání subjektu právně akceptovatelný muselo být rovněž právně perfektní, což znamenalo, že muselo splňovat požadované náležitosti.

  ■ náležitost subjektu

  ■ náležitost vůle

  - právní způsobilost kprávním jednáním

  - skutečnost - svoboda - vážnost - vůle prostá omylu

  ■ náležitost projevu

  ■ náležitost předmětu

  - srozumitelnost - určitost - forma - nikoli v rozporu s dobrými          mravy

  - možnost - dovolenost

  NÁLEŽITOSTI PRÁVNĚ URČITÉHO PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  
  

  1.9     ČAS  JAKO PRÁVNÍ A SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST

  Neopomenutelný význam má i v právu sociálního zabezpečení i čas jako právní událost. Dílčí právní předpisy stanoví různé hmotné i procesní lhůty, nicméně samotné vymezení pojmu a způsob počítání času je subsidiárně upraven v občanském zákoníku[1].

   

  Mezi významné právní instituty, jejichž dominantou je čas, patří  především:

  -  zánik práva uplynutím lhůty jeho trvání,

  -  prekluze (zánik práva v důsledku jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě),

  -  promlčení (oslabení možnosti uplatnění práva prostřednictvím soudu),

  - vydržení (vznik, resp. zánik některých věcných práv uplynutím času a splněním dalších náležitostí).

  POČÍTÁNÍ ČASU (podle hmotněprávní úpravy)

  Cílem stanovení lhůt k uplatnění práva v občanském zákoníku je v první řadě potřeba nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky právních vztahů. Dokazování sporných skutečností po uplynutí delší doby je totiž obvykle spojeno s obtížemi a je příčinou složitých soudních sporů. Nebezpeční zmeškání lhůty vede účastníky příslušných právních vztahů ke včasnému uplatnění jejich práv.

  Neměnné

  Občanskoprávní vymezení (§ 601 až § 608) má kogentní charakter (neměnný – nelze je změnit dohodou účastníků). Lhůty jsou zde určovány podle dnů, týdnů, měsíců nebo let. Pro  počítání lhůt platí právní vymezení jak je níže uvedeno.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  ■  lhůta určená počtem dnů počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro      její počátek,   ■ konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním    nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový       den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den (událost zakládající    jednoměsíční lhůtu nastala 31. ledna, pak je poslední den lhůty 28. února a v přestupném    roce 29. února).   ■ připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den,   ■  polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý den                                                                                                                                                                    ■  lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.                                                                                                                                                                               ■  platí, že lhůty byly dodrženy pokud byl s uplatněním práva nebo povinnosti spojený adresný úkon učiněn poslední den dané lhůty ( tj. osobním předáním nebo doručením poštou či jiným pověřeným subjektem). Ke splnění takové lhůty nestačí předání k poštovní přepravě, pokud toto nepřipouští zákon,   ■  je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce, počítá se část měsíce naposled,                                                                                                                                                    ■ nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne (tj. v 00,00 hod., např.v případě nabytí zletilosti),; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (tj. ve 24,00 hod. např. prekluze či promlčení, pokud se nejedná o adresný právní úkon, který musí být vykonán v pracovní době určeného adresáta). To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu.

  POČÍTÁNÍ LHŮT

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  
  

  Dále jsou lhůty členěny na prekluzivní, promlčecí či objektivní a subjektivní.

  LHŮTY

  PREKLUZIVNÍ

  PROMLČECÍ

  Následkem jejího  uplynutí je zánik subjektivních práv (prekluzi). Pokud by byla povinnost plněna i po uplynutí prekluzivní lhůty,  šlo by o plnění bez právního důvodu a ten kdo takto plnil mohl by předmět svého plnění požadovat zpět. V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor  přihlížejí k prekluzi z úřední povinnosti. (např. vypořádání movitých věcí po zániku manželství do  tří let)

  Následkem jejího uplynutí je, že  právo nezaniká, ale je oslabeno.  Promlčení spočívá v možnosti povinného subjektu vznést při marném uplynutí lhůty námitku promlčení. Je-li tato námitka vznesena, nelze promlčené právo oprávněnému přiznat. V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor  k promlčení nepřihlížejí z úřední povinnosti, ale pouze tehdy, je-li tím, vůči komu je uplatňováno promlčené právo, vznesena námitka promlčení.

  objektivní lhůta   začíná běžet ode dne, kdy došlo k určité právní skutečnosti, která opravňuje výkon či uplatnění práva.   (Např. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla)

  subjektivní lhůta   začíná běžet ode dne, kdy se daný subjekt dozvěděl o určité právní skutečnosti. (Např. obecná promlčecí lhůta je  tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé  - kdy byla škoda zjištěna)

  Promlčecí lhůta neběží po dobu, uplatnění práva u soudu a bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím, neběží po dobu, po níž probíhá řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) a oprávněný v řízení řádně pokračoval.

  Manžel může u soudu popřít otcovství ■ v subjektivní lhůtě, tj. do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o pochybnostech, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce ■ v objektivní lhůtě, tj. nejpozději do šesti let od narození dítěte

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  
  

  Délka promlčecí lhůty (např)

  Ø  Obecná promlčecí lhůta je dle zákoníku tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (subjektivní lhůta). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

  Ø  Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (vzniklo), ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (objektivní lhůta).

  Dohodou je možno kratší nebo delší

  Nově si strany mohou ujednat oproti zákoníku kratší nebo delší subjektivní promlčecí lhůtu (subjektivní). Počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.

  Ø  Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné plnění za deset let. Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

  Ø  Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

  Ø  Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

  Ø  Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

  Ø  Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

  Ø  Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.

   

   

  1.10 PRÁVNÍ  DOMNĚNKY A  FIKCE V OBČANSKÉM PRÁVU A PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

  Jedná se o právní instituty, které rozhodující subjekt zavazují k předpokládání něčeho,

  Ø  co není zcela jisté, že  existuje  - domněnky,

  Ø  je dokonce jisté, že neexistuje - fikce.

  ■ Právní domněnka

  Je právní skutečnost, u které se v zájmu právní jistoty předpokládá, že nastala, aniž je to jisto. Rozlišovány jsou tyto domněnky:

  ▪ vyvratitelná, tj. taková, u které předpokládaná skutečnost nastala nebo nenastala, pokud nejčastěji osobou, která má ve věci právní zájem, není prokázán opak. V právních předpisech se pro takovou právní skutečnost zpravidla používá slov „má se za to“.

  ▪ nevyvratitelná, tj. taková, u níž se předpokládaná právní skutečnost považuje vždy za  existující a důkaz opaku zde není přípustný (nelze ji zvrátit). Výskyt tohoto typu domněnek je v právu poměrně sporadický a jsou zpravidla doprovázeny slovy „platí“.

      

  V zákoníku práce byla např. stanovena nevyvratitelná právní domněnka k odstranění nejistoty v postavení zaměstnance, který po skončení pracovního poměru na dobu určitou, nadále se souhlasem zaměstnavatele, pokračuje v konání práce; tímto se pracovní poměr automaticky změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  F Domněnky se podle míry závaznosti rozlišují na :                   § 4 NOZ (1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

  F Fikce je právní konstrukci podle níž platí, že i když je obecné známo, že fingovaná skutečnost neexistuje, přesto se k ní víceméně z praktických důvodů přihlíží, jako by existovala Jedná se o uměle konstruovanou právní skutečnost, ▪ která nemá své vyjádření v objektivní realitě                                                                               ▪ se kterou právní řád spojuje určitý právní následek.   Fakticky finguje právní skutečnost , která nenastala, čímž se liší od právní domněnky, která může a nemusí odpovídat skutečnosti. Jako pracovněprávní skutečnost je právní konstrukce, která za splnění předpokladů stanovených zákoníkem práce vyvolává určitý právní následek (fikce doručení rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem zaměstnanci výpovědí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb - adresát zásilky se nemůže dovolávat toho, že zásilka nebyla doručena - právní fikce je silnější než skutečnost).   (např. fikce doručení obsílky i když si jí adresát ve skutečnosti nepřevzal podle § 46 odst. 2 obč. soud. řádu, fikce příbuzenského poměru mezi osvojencem a příbuznými osvojitele).   Právní fikce bývá uvozována výrazy  „považuje se za“ nebo „hledí se na“.

  ■ podmínečné, tj. vyvratitelné , u nichž je přípustný důkaz opaku (např. otcovství manžela, zavinění z nedbalosti v případě způsobení škody). V zákoně jsou zpravidla uvozený slovem „má se za to“,

  ■ bezpodmínečné, tj. nevyvratitelné, u kterých důkaz opaku není přípustný (např. při nevypořádání majetku zaniklého společného jmění manželů do tří let). V zákoně uvozována výrazem „ platí“.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

  
  

  Shrnutí kapitoly

  Význam této zásadní kapitoly spočívá v rozboru a výkladů základních částí právních vztahů práva sociálního zabezpečení, tj. pramenu práva sociálního zabezpečení a dílčích právních skutečností, zejména právních události.

   

   

   

  
  

  ---

  [1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník