1.1.1    FUNKCE  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

•      Funkce sociálního zabezpečení se utvářely postupně v souladu s historickými podmínkami v jednotlivých zemích. V čase měly různou váhu.

•      Funkcemi sociální politiky můžeme rozumět schopnost sociální politiky dosáhnout vymezeného cíle.

Za funkce sociálního zabezpečení lze pokládat:

a)    sociálně kurativní péče

b)    sociálně preventivní funkce

c)     sociálně stimulační funkce

d)    sociálně homogenizační funkce

ad. a) sociálně kurativní péče (ochranná funkce) související s tradičním posláním sociálního zabezpečení, jejímž úkolem je překonávat nepříznivé důsledky vlivů negativně ovlivňujících sociální integraci člověka.  Je považována za historicky nejstarší.

 Jedná se o negativní vlivy

- objektivní (stáří, smrt živitele apod.) nebo

- subjektivní (např. sociálně patologické jevy: alkoholismus, kriminalita)

Tato funkce tvoří tradiční a stabilní prvek sociálních politik a je ji třeba neustále posilovat.
ad. b) sociálně preventivní funkce usiluje o předcházení nepříznivým sociálním vlivům např. chudobě, rozvodovosti, zdravotnímu ohrožení, nezaměstnanosti, kriminalitě... Jedná se opatření směřující k odstranění příčin, nepříznivých sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti

Tato funkce dnes neobyčejně sílí, předpokládá rozsáhlou osvětovou činnost a poradenství všeho druhu.

ad c) stimulační funkce usiluje o vytváření takového vztahu mezi zájmy jednotlivců (skupin) a zájmy společenskými, který je příznivý pro rozvoj ekonomiky i společnosti .

Obecně řečeno je jejím posláním podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Jedná se o opatření vzdělávací politiky, zdravotní politiky, politika zaměstnanosti, podpora rodiny, populačního vývoje atd.

Snaží se aktivizovat člověka, aby se sám postaral o sebe a eventuelně pomáhal druhým.

ad d) homogenizační funkce přispívá ke sjednocení podmínek pro všechny občany (skupiny) v sociálním zabezpečení. Tj. :

•      zajistit všem rovné šance (stejné startovací podmínky a garantovat nezbytný minimální životní standart)

•      zabezpečit „bezporuchové“ fungování společenského systému spotřebou veřejných statků (školství, ochrana, justice,…).

Cílem je dosahovat vyššího stupně stejnorodosti (uspokojování základních životních potřeb, zájmů, hodnost, atd.)

 Hlavním garantem přerozdělování je stát (který vybírá daně a příspěvky do pojišťovacích fondů).

1.1.2    FORMY A  NÁSTROJE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

V souladu s mezinárodními pakty, smlouvami, chartami a jinými prameny mezinárodního práva poskytuje sociální zabezpečení lidem pomoc v případě :

-          ohrožení zdraví a nemoc (lázeňská péče, nemocenské dávky),

-          nezaměstnanosti,

-          zdravotního poškození a invalidity,

-          pracovního úrazu a nemoci z povolání,

-          stáří,

-          mateřství,

-          rodičovství a

-    úmrtí živitele (důchody pozůstalých).

Takovýmto způsobem poprvé vymezila obsah sociálního zabezpečení úmluva č. 102 z roku 1952 přijatá Mezinárodní organizaci práce, na kterou navazují další úmluvy a charty, včetně dokumentů Rady Evropy a Evropské unie.

Uvedené formy sociálního zabezpečení se mohou ve srovnání jednotlivých států lišit mírou realizace či použitím nástrojů k jejich realizaci. Z pohledu státu je hlavní charakteristikou jednotlivých forem sociálního zabezpečení především organizace provádění sociálního zabezpečení a tvorba zdrojů pro plnění nároků ze sociálního zabezpečení.

NÁSTROJE  (PROSTŘEDKY)  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

Historicky se vyvinulo několik nástrojů sociálního zabezpečení, kterými je sociální zabezpečení prováděno a je možné je znázornit takto:

Dále můžeme pojištění dělit na :

-          krátkodobé,

-          dlouhodobé,  

v ZDRAVOTNÍ  POJIŠTĚNÍ

Zdravotní pojištění je fakticky daň, která je součástí jednoho ze tří pilířů nemoci, kdy se pojištěnci hradí potřebná zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. Je postaveno na principu povinné přerozdělovací platby odvedené z výše příjmu, principu svobodné volby [1]

V průběhu II. světové války  se v Anglii začal používat pojem národní pojištění. Tento pojem byl pak v roce 1948 použit i u nás pro označení reformovaného sociálního pojištění , které bylo univerzálním a komplexním systémem.

Současný systém sociálního pojištění spočívá v tom, že pojištěné osoby a jejich zaměstnavatelé povinně odvádějí příspěvky, jejichž výše se odvozuje od výdělků pojištěných osob a výše peněžní částky, kterou osoba obdrží v případě pojistné události, je odvozena od výše odvedeného příspěvku.

U sociálního pojištění a jeho využití pojištěnou osobou můžeme rozlišit v zásadě dvě časová období:

-          před pojistnou událostí - tedy období, kdy se platí příspěvky, ale nenastala situace, pro kterou toto pojištění existuje

-          při pojistné události nebo po ní – tedy období, kdy situace nastala a je nutné plnění

Podle mezinárodní klasifikace se sociální pojištění dělí na devět základních systémů

    Z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) se poskytují
2 dávky:

    nemocenské

    peněžitá pomoc v mateřství

Dále můžeme pojištění dělit na

-          krátkodobé, což jsou pojištění v nemoci, mateřství a nezaměstnanosti,

-          dlouhodobé,  kterými jsou pojištění ve stáří, invaliditě  a při ztrátě živitele.

POJISTNÉ

Shrnutím lze konstatovat, že pojistné na sociální zabezpečení je pravidelná platba odváděná na  :

Ø  zaměstnavatelé

b)