1      právo  sociálního  zabezpečení

Předchozí kapitoly byly věnovány rozborů obecných pojmů spojených se sociálním zabezpečením umožňujícím osvojit si jeho samotnou materiii. Jejich vymezení umožňuje zabývat se dále vznikem, změnami a zánikem právních vztahů sociálního zabezpečení, tj. jak jejich pramenu práva, tak právními skutečnostmi, které jsou předmětem právní reglementace práva sociálního zabezpečení.

Kapitola je zaměřena na výklad základních institutů práva sociálního zabezpečení tj. zejména :

-          pojmu, předmětu a obsahu,

-          právních vztahů (pramenu, právních skutečností),

-          historie práva soc. zabezpečení apod.

Odvětví práva, působnost, věcná, působnost osobní, působnost časová, právní skutečnost, prameny práva, právní událost, právní jednání.

1.1    POJEM  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Sociální politika se realizuje prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem
je právo. Právo sociálního zabezpečení je relativně samostatným odvětvím českého právního řádu. Jeho samostatnost je možno odůvodnit jeho předmětem, metodou právní úpravy  a zejména zájmem státu na jeho kodifikaci. Relativní samostatnost pak znamená, že je nedílnou součásti celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví ( např. právo ústavní, pracovní právo, ale i právo správní, občanské a rodinné).

Jako relativně samostatné odvětví práva se právo sociálního zabezpečení konstituovalo poměrně nedávno. Ještě v osmdesátých létech minulého století učebnice pracovního práva zařazovaly právo sociálního zabezpečení jako pododvětví pracovního práva. Vyskytovaly se i názory , že se jedná o zvláštní část práva správního.  V současné době je ovšem obecně zastáván názor, že právo  sociálního zabezpečení vykazuje vlastní specifické znaky , které je od jiných právních odvětví znatelně odlišují.

V objektivním smyslu rozumíme právem sociálního zabezpečení :

„souhrn právních norem, které upravují schování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci občanům, kteří v důsledku právem akceptovaných  sociálních události, takové plnění či pomoc potřebují“.

1.2    HISTORICKÝ  VÝVOJ  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

      Před vznikem moderní společenské formy – buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy se musela postarat vždy především rodina,
v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. Mezi první sociální opatření patřilo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. I svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí vytvářelo spolky.

První formy ochrany pracujících přinesl středověk, byly to cechy a bratrstva, později
i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev, dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala
z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva, jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.

V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil

obcím přiznávat právo žebrat pouze práce neschopné chudině. Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva uzákoněného v roce 1868, zákonem č.59.. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší formou péče o staré a nemocné. Ubytování a strava byly nyní poskytovány v rámci obce, ke které chudý příslušel.

Za panování Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé reformě státní správy a k nastupu profesionálů do vysokých úřadů. Představila tzv. penzijní normály, které zajišťovali vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi.

V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu nebo své dělnictvo
k nějaké již existující pokladně přihlásit.

Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv. Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo zavedeno i v rakouské části Rakousko-Uherska (tj. i pro české země).

Po 1. světové válce bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých zaměstnanců. Zákon o invalidním
a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec. Úroveň sociálního zabezpečení byla nízká, s výjimkou některých tehdy preferovaných skupin, například státních a veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga proti tuberkulose, péče o mládež atp.).

Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů. Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl zákon  č. 54/1956 Sb., který částečně platí dosud. V roce 1966 byl přijat zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tyto a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků na sociální zabezpečení.

Po roce 1989 přistoupeno k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení, jejímž základním úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. Prvními výstupy reformy bylo zrušení preferenci v důchodovém systému, tj. zrušení osobních  důchodů. Bylo upraveno bylo sociální zabezpečení osob samostatně výdělečně činných
Došlo k převedení nemocenského pojištění  ze správy odborů a jeho organizačního sjednocení s důchodovým pojištěním  v rámci ČSSZ. Současně byla zavedena pravidelná indexace důchodů.

Vývoj po roce 1989 lze charakterizovat těmito fázemi :

Období 1989 – 1992, ve kterém došlo k vypracování konceptu záchranné sociální sítě zajištěné zejména instituty životního minima a minimální mzdy.

Období 1993 do 1998, ve kterém se začínají v sociálním zabezpečení projevovat neoliberální tendence. To se projevilo např. v zavedení pojistného  jako zvláštní sazby mimo daňový systém. Významným legislativním počinem bylo, že v roce 1995 byly vydány

-          zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

-          zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

Období od roku 1999 – dosud. V tomto období došlo k významným legislativním počinům, když  byly novelizovány takřka všechny (sociální) zákony.  V současné době zřejmě stojíme před další zásadní reformou vycházející z pozic neoliberalizmu.

.                             

1.3    PŮSOBNOST  PRÁVA  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Tak jako v jiných právních odvětvích se se i v právu sociálního zabezpečení člení působnost na čtyři části, a to takto :

■ působnost věcná, která představuje okruh společenských vztahů, na které se aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem. Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní
a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o vztahy,
v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo jiných plnění
ze sociálního zabezpečení).

■ působnost osobní, což znamená, že představuje okruh subjektů, na které se normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.

■ působnost časová, která  znamená časový úsek, v němž má normativní akt právní účinnost,

■ působnost prostorová, která vymezuje území, na němž se právní předpisy práva sociálního zabezpečení aplikují