1          INSTITUCE OVLIVŇUJÍCÍ A KONTROLUJÍCÍ VEŘEJNOU  SPRÁVU

Jak bylo výše uvedeno veřejná správa je z hlediska trojjedinosti veřejné moci moci výkonnou, tedy moci, která si zpravidla sama nestanoví svoje úkoly a cíle. Pokud jsou tyto stanoveny jinými subjekty, je na místě jejich právo kontrolovat úkoly i cíle, které veřejné správě stanovily. Vedle toho jsou i samotné orgány veřejné správy oprávněny v rámci správního dozoru vykonávat dohled nad veřejnoprávní činnosti cílových subjektů veřejné správy, tedy fyzických a právnických osob.  

Kapitola je fakticky rozdělená na dvou části, a to na část věnující se kontrolní působnosti vykonávané z vnějšího prostředí do veřejné správy, a na část věnující se kontrolní a dozorové činnosti příslušných orgánů veřejné moci mimo veřejnou správu. Text zahrnuje jak rozbor uváděných činnosti, tak rozsah kontrolní a dozorové činnosti všech zainteresovaných subjektů

Dozor, kontrola, parlament, soudy, kontrolní úřad, veřejný ochránce práv, veřejná kontrola, informace, petice, stížnosti, podání.

1.1          DOZOR NAD VEŘEJNOU SPRÁVOU A SPRÁVNÍ DOZOR          

Obecně lze konstatovat, že dozor nad veřejnou správou je směřován z vnějšího prostředí do veřejné správy, kdežto správní dozor směřuje vně  veřejné správy (viz schéma)

1.2         

DOZOR  NAD  VEŘEJNOU  SPRÁVOU A VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ

■ Parlamentem ČR                                 ■ Ústavním soudem                                   ■ obecnými soudy                                       ■ Nejvyšším kontrolním úřadem

■ Nejvyšší ochránce práv                           ■ Veřejná kontrola

MIMOÚSTAVNÍMI  ORGÁNY

ÚSTAVNÍMI  ORGÁNY

VEŘEJNÁ  SPRÁVA

SPRÁVNÍ  DOZOR - preventivní,  směřující k předcházení porušování právních předpisů,                                                                                                                  - represivní, využívající státně mocenských nástrojů (zákazy, sankce   apod.).                         Nápravné či sankční prostředky dozoru: - požadavek odstranění věci (např. požární dozor), - omezení nebo ukončení určité činnosti (např. dozor v oblasti památkové    péče), - uzavření provozovny (např. hygienický dozor), - odnětí oprávnění (např. živnostenská kontrola), - ukládání pokut za správní delikty v rámci správního trestání (např.   obchodní    inspekce).

- hygienický dozor -     - obchodní inspekce -                                            - inspekce životního prostředí  -  - stavební dozor -               - požární dozor -                                             - živnostenská kontrola -    - veterinární dozor -     - inspekce ve školství -                                              - celní dozor -  - dozor nad bezpečnosti práce -                                          - dozor v oblasti památkové péče -   - dozor při ochraně přírody a krajiny -

 

Zdroj: vlastní

1.2         ÚSTAVNÍ DOZOR NAD  VEŘEJNOU SPRÁVOU

MOCI ZÁKONODÁRNOU

V již uváděné teoretické konstrukci trojdílnosti státní moci je zákonodárná moc považována za určující. Moc výkonná je v českém právním řádu odvozená od moci zákonodárné, která v České republice náleží Parlamentu České republiky. Přijímání zákonů, včetně ústavních (moc zákonodárná) a schvalování mezinárodních smluv je pak jeho hlavní činnosti. Zde je dán i význam Parlamentu České republiky pro fungování veřejné správy, která je součásti moci výkonné. Veřejná správa má totiž zásadně podzákonný charakter, což znamená, že zákony vykonává. Zákony současně vymezují veřejnou správu jak z hlediska její činnosti tak organizace.

Parlament České republiky je v Ústavě České republiky koncipován jako dvoukomorový. Za nejstarší jednokomorový je v Evropě považován islandský ALTHING nebo také ALBING.^[1]

Parlament České republiky je tvořen dvěma komorami, kterými jsou Senát a Poslanecká sněmovna.

Poslanecká sněmovna

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, což je ve srovnání se srovnatelnými evropskými zeměmi poměrně nadprůměrný počet. Volení jsou na dobu 4 let ve volebních krajích na zásadě poměrného zastoupení volebních stran. Aktivní volební právo (volit) mají občané starší 18 let a pasivní volební právo (být volen) občané starší 21 let. Volby jsou upraveny samostatným zákonem.

Senát

Senát má 81 senátorů, volených na dobu 6 let, přičemž vždy po 2 létech se volí 1/3 senátorů. Tím je dosaženo potřebné kontinuality jeho fungování. Volby jsou dvoukolové pokud v prvním kole uchazeč nezískal nadpoloviční většinu hlasů. Aktivní volební právo mají občané starší 18 let. Pro pasivní volební právo se vyžaduje dosažení 40 let.

Poslanecká sněmovna i Senát jsou strukturovanými orgány, které se skládají z:

·      pléna, které stále zasedá na svých schůzích. Průběh jednání se řídí jednacím řádem. V plénu komory přijímají veškerá rozhodnutí. Způsobilé usnášet se jsou za přítomnosti nejméně  1/3  svých  členů  (67 poslanců,  28  senátorů). K přijetí

o   usnesení (zákona) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných v každé komoře,

o   usnesení (zákona) o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území ČR je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců (tj.101) a nadpoloviční většiny všech senátorů (41),

o   ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu 3/5 většiny všech poslanců (120) a všech senátorů (49),

·      předsedy a místopředsedů, kteří jsou volení plény komor. Jedná se o samosprávnou funkci obou komor. Zatímco předseda komory může být vždy pouze jeden, počet místopředsedů stanoven není a jejich počet je tak závislý na rozhodnutí komor nebo na jejich jednacích řádech. Jak předsedové, tak místopředsedové mohou být kdykoliv ze svých funkcí odvoláni,

·      výborů, komisí, klubů aj.

Parlament České republiky je nepochybně nejvýznamnější institucí ovlivňující veřejnou správu, když zmiňovanými prvotními obecně závaznými právními předpisy ovlivňuje jednak strukturu orgánů veřejné správy a jednak stanoví působnost a pravomoc těchto orgánů. Činnost Parlamentu České
republiky ovšem nepředstavuje pouze zákonodárná činnost. Ve vztahu k veřejné správě je možno
se zmínit o tzv. parlamentní kontrole veřejné správy, kam patří schvalování státní rozpočtu formou zákona, projednávání státního závěrečného účtu. Poslanecká sněmovna zřizuje vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro zjištění věci veřejného zájmu na návrh 1/5 poslanců. Je zde dále právo
poslanců (nikoliv senátorů) interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti (podstatná část interpelací se vždy dotýká problematiky veřejné správy) a dalších oprávnění.

MOCI SOUDNÍ

Soudnictví - vedle moci zákonodárné a moci výkonné tvoří třetí složka státní moci - kromě rozhodování v trestních věcech tradičně poskytuje ochranu subjektivním oprávněním („právům“) tzv. soukromého charakteru (práva a povinnosti, vyplývající z občanskoprávních, obchodněprávních, pracovních a rodinných vztahů, které jsou charakterizovány rovností osob na nich zúčastněných). Vedle těchto „soukromých práv“ existují také subjektivní práva a povinnosti, která vznikají mezi subjekty, které jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti (obvykle občan nebo právnická osoba
na straně jedné a orgán státu nebo obce či samosprávného kraje na straně druhé). Mluvíme o vztazích veřejného práva, jimž je poskytována ochrana ve správním řízení soudním.

Zdroj: vlastní

soudy a veřejná správa

Podstatou soudní moci je výkon soudnictví. Ústava České republiky ji považuje za zvláštní oblast státní moci, což potvrzuje její institucionální oddělení od moci zákonodárné a moci soudní. Z tohoto důvodu stanoví, že výkon soudní moci přísluší nezávislým soudům jako ústavním orgánům, a to bez ohledu
na jejich postavení v soudní soustavě.

V souladu s dělbou státní moci a s Ústavou České republiky můžeme nezávislé soudy, které vykonávají soudní moc jménem republiky, rozlišit na:

▀ Ústavní soud - jako ústavní orgán (čl. 83 Ústavy) ochrany ústavnosti, což v obecné rovině znamená, že je povolán sledovat zejména soulad všech právních předpisů s Ústavou České republiky, případně s mezinárodní smlouvou, již je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy České republiky). Zjistí-li
nesoulad, je oprávněn rozhodnout o zrušení právního předpisu nebo jeho části.

Z hlediska zaměření této práce a kapitoly je třeba zmínit i rozhodnutí (nálezy):

·           ústavní stížnosti orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,

·           ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci
do ústavně zaručených základních práv a svobod,

·           zrušení právních předpisů orgánů veřejné správy.

Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro každého. Je autonomní součásti moci soudní a jeho
15 soudců jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu na dobu 10 let, přičemž toto funkční období se váže individuálně na každého soudce Ústavního soudu a nikoliv na Ústavní soud jako celek. Podmínkou jmenování soudcem je bezúhonnost, volitelnost do Senátu (státní občan ČR a dosažení
40 let věku), vysokoškolské právnické vzdělání, činnost v právnickém povolání nejméně po dobu
10 let. Soudce Ústavního soudu se své funkce ujímá složením slibu do rukou prezidenta republiky.

     ▀ Obecné soudy, jsou povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Veřejnou správu ovlivňují a kontrolují v rámci tzv. správního soudnictví, jehož výkon spočívá v přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, vydávaných ve správním řízení, a to na základě podaných žalob nebo opravných prostředků. Právní vymezení správního soudnictví je od počátku roku 2003 vymezeno zákonem č. 150/2002 Sb., o správním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

Správu soudu jako organizačních jednotek vybavených personálně a materiálně vykonává Ministerstvo spravedlnosti a předsedové jednotlivých soudů.

Soustavu obecných soudu vymezuje Ústava České republiky (čl. 91) a tvoří ji Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, 2 vrchní soudy, 8 krajských soudu (vč. Městského soudu v Praze) a okresní soudy.

Místní působnost krajských a okresních soudu se nekryje se současným administrativním členěním státu (14 krajů), ale kopíruje členění státu podle zákona č. 36/1990 Sb., o územním členění státu (8 krajů). Soudní obvody tak již dnes nejsou zčásti totožné s územním členěním státu.

Obdobně jako soudci Ústavního soudu, jsou i soudci obecné soustavy soudu do své funkce jmenováni prezidentem republiky. Nicméně v případě jmenování soudců obecných soudů se nevyžaduje souhlas Senátu nebo jiné části Parlamentu České republiky. Rozhodnutí prezidenta o jmenování však vyžaduje spolupodpis předsedy vlády (kontrasignaci) nebo jim pověřeného člena vlády. Soudce je do funkce jmenován bez časového omezení a své funkce se ujímá složením slibu (do rukou ministra spravedlnosti).

Vedle správního soudnictví, dotýká se veřejné správy i výkon trestního a civilního (občanského) soudnictví. Jedná se o případy, kdy se veřejnoprávní orgány podílejí na soudním řízení nebo se soudy spolupracují.

Zdroj: vlastní

-          Soudce obecného soudu:

§  jmenován Prezidentem bez časového omezení

§  bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání,

§  další předpoklady stanoví zákon (soudní čekatelství, složení zkoušky)

-          Ústavní soud České republiky - stojí mimo soustavu obecných soudů

§  ochrana ústavnosti

§  15 soudců - jmenováni na deset let (Prezident se souhlasem Senátu)

§  v čele předseda + 2 místopředsedové

§  bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu a má VŠ právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání

§  nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu

-                      „Obecné“ soudy:

§  ochrana práv, jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy

§  čtyřstupňový systém soudnictví:

4. stupeň: Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud

3. stupeň: Vrchní soud (2) – Praha, Olomouc

2. stupeň: Krajské soudy (8), Městský soud v Praze

1. stupeň: Okresní soudy (76), Obvodní soudy v Praze (10), Městský soud v Brně

 SHAPE  \* MERGEFORMAT

Zdroj: vlastní