PROSTOROVÁ EKONOMIE DOC. ING. KAMILA TUREČKOVÁ, PH.D., MBA NPEKP/NKEKP 9) TEORIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE INSTITUCIONÁLNÍCH SMĚRŮ: TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ & TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ INSTITUCIONÁLNÍ SMĚRY Nelson, Richard R, 1998. " The Agenda for Growth Theory: A Di fferent Point of View ," Cambridge Journal of Economics, Oxford University Press, vol. 22(4), pages 497-520, July.  hlavní představitel, americký ekonom Richard R. Nelson→ upozornil na existenci 3 problémových oblastí, kterým se ekonomická teorie dostatečně nevěnuje a jež jsou klíčem k pochopení existujících rozdílů v míře dosaženého ekonomického růstu:  technologie a technologické inovace (inovace, proces učení, hledání nových postupů a řešení představuje v zásadě proces trvalého narušování rovnováhy trhu/v rozporu s neoklasickou teorií)  pojetí firmy (mikroekonomická věda vnímá a analyzuje firmy jako izolované a anonymní aktéry, na které působí jen mechanická pravidla poptávky a nabídky/nutnost pochopit principy fungování firem mnohem šířeji: ve vztahu ke konkurentům, subdodavatelů, ve způsobu vzájemné komunikace, ve vnitropodnikové organizaci práce, v praktikách řešení problémů apod.)  instituce (v nejširším slova smyslu)  formální (tzv. organizace s adresou): firmy, výzkumné organizace, obchodní komory, odborové organizace rozvojové agentury, inovační centra apod. 2  neformální/“nehmotné“ (institucionalizované praktiky, zvyklosti, hodnoty jak kolektivní, sdílené, tak hodnoty jednotlivců, formy chování apod.) INSTITUCIONÁLNÍ SMĚRY  reflexe technologií a technologických inovací, širších projevů firem a institucí do tradičních teorií lépe vysvětluje hospodářské rozdíly mezi zeměmi a regiony → jedna nebo hned několik ze tří „dříve opomíjených“ oblastí byly aplikovány do tzv. institucionálních směrů teorií regionálního rozvoje  hledání příčin regionálních rozdílů s důrazem na „měkké/soft“ faktory neekonomické povahy  myšlenky institucionálních směrů lze identifikovat již v teorii kumulativních příčin (Gunnar Myrdal, 1957), jejich rozmach lze datovat od konce 70. let 20. století a stále se rozvíjejí → hledání regionálních rozdílů propojením institucionální ekonomie, ekonomická sociologie, kulturní teorie a kognitivní psychologie + snaha zformulovat normativní doporučení pro zlepšení konkurenceschopnosti regionů (problémem je specifičnost místního socioekonomického kontextu a problematika replikovatelnosti osvědčených postupů) → tendence používat „good practice“  teorie výrobních okrsků, teorie flexibilní specializace, teorie učících se regionů, dále zde spadá teorie klastrů, triple helix (trojitá šroubovice), regionální inovační systémy, znalostní základny, příbuzné rozmanitosti, globální komoditní/hodnotové řetězce, globální produkční sítě 3 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ  aglomerační úspory (speciální případ vnějších úspor/Alfred Marshall, 1890/1920) souvisí s lokalizací průmyslových aktivit a projevují se např. lepší dostupností specializovaných informací, dostupností pracovní síly, infrastruktury, specializovaných dodavatelů aj. ↓ teorie výrobních okrsků (industrial districts)  S. Brusco a G. Becattini (Italové; přelom 70. a 80. let 21. stol.) analyzovali způsoby organizace a struktury výroby malých a středních firem, fungování trhu práce a aktivity místních institucí ve vybraných (ne tradičně průmyslových) regionech Itálie Marshall při studiu specializovaných průmyslových aglomerací (popis průmyslových tradic a způsobu organizace výroby nožů a příborů v oblasti anglického Sheffieldu na konci 19. století) uvedl: „tajemství daného oboru přestává být tajemstvím, neboť je přítomné všude kolem ve vzduchu4 a děti se je učí jakoby mimochodem a 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ  hospodářská úspěšnost těchto míst nebyla postavena na principech individualizované, moderní průmyslové společnosti s vysokou mírou urbanizace, ale na specifických socioekonomických podmínkách  vysoká míra pospolitosti místních komunit, pocit sounáležitosti s místem, sdílení tradičních hodnot, důvěry, organizace místního života apod.) a ve spolupráci, prostorové blízkosti malých a velmi malých firem (do 10ti pracovníků) a v existenci aglomeračních efektů  podpora vertikální dezintegrace výroby (opak ke koncentraci výroby do velkých korporací)  soustava menších odvětvově spřízněných firem (pružnost reakce na trh, flexibilní technologie + extrémní stupeň dělby práce a intenzivní mezipodniková 5 (sdružená) spolupráce a specializace, individuální pracovní iniciativa → preference samostatného podnikání; tj. flexibilní metody výroby a organizace práce) → 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ  výrobní okrsek představuje místní síť firem propojených těsnými mezipodnikovými vazbami stavějící na důvěře a vzájemné výhodnosti, specializaci a vzájemných kontaktech, která se pojí s inovací a schopností flexibilně reagovat na měnící se trendy na trhu, je zdrojem konkurenceschopnosti regionu (opak k celosvětovému trendu globalizace) ↓  teorie flexibilní specializace (Piore a Sabel, 1984), volně navázala na předchozí teorii a propojila některé myšlenky s globálními změnami ve světové ekonomice (zkracování inovačního výrobní cyklu, práce na částečný úvazek, nárůst příležitostného zaměstnávání, rozvoj subdodávek od jiných firem, omezení skladování, individualizace ve spotřebě aj.)  v současnosti jsou výrobní okrsky velmi zranitelné a jejich systém se rozpadá (nové výzvy globalizované ekonomiky a mezinárodní konkurence (delokalizace výroby) + socioekonomické změny); transformace výrobních okrsků na obchodní skupiny italské výrobní okrsky (soustředění odvětvově blízkých podniků – strojírenství v Bologni, keramická výroba v Sassuolu, textilní firmy v Pratu a Carpi), později také Hollywood či SiliconValley předstupněm výrobních okrsků byly např. cechy – sdílená koordinace výroby a zavádění inovací 6 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ  90. léta 20. století: zdrojem konkurenceschopnosti jsou vědomosti, schopnost učit se a vytvářet kulturní klima, které napomáhá inovacím a novým způsobům interpretace reality (Lundvall 1992 nebo Reich, 1995)  termín „učící se region“ použil poprvé Richard L. Florida (1995) (zabýval se také kreativitou a její rolí v rozvoji území), za relativně ucelenou teorii vděčíme Kevinu Morganovi (1997)  klíčová otázka: jaké jsou příčiny skutečnosti, že některé regiony se v podmínkách rychlých strukturální změn dokáží dlouhodobě udržet mezi nejvyspělejšími regiony, zatímco jiné zaostávají?  → hlavní příčinou je místně/regionálně specifický proces učení a schopnost utvářet klima, které napomáhá tvorbě inovací (a to ve všech oborech včetně tradičních odvětví)  vzniká konkurence založená na neustálých inovacích (cenová konkurence není klíčová), na nových formách kombinace znalostí a schopnosti vytvářet nové výrobky a služby  znalosti jsou nejstrategičtější „surovinou“ a učení představuje rozhodující proces z hlediska trvale udržitelné konkurenceschopnosti 7 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ  dnes jen málo výrobních faktorů je nemobilních/vázaných na místo, protože jsme schopni se stále menšími náklady dopravit cokoli prakticky kamkoli + rozvoj komunikace → snižování bariér mezinárodního obchodu  právě meziregionální rozdíly ve schopnosti učit se a inovovat jsou tak klíčovým mechanismem regionální diferenciace (s předpokladem rostoucí významnosti v budoucnu)  učení a inovace se v rámci území šíří mezi subjekty formou vzájemných vztahů a blízkosti a definují tak místní institucionální strukturu a prostředí  charakteristiky učících se regionů (Malmberg, 1997) 1. ekonomická konfigurace regionu (existence většího množství obdobně zaměřených firem, jejichž vzájemná interakce napomůže výměně informací a nových myšlenek) 2. technologická infrastruktura (existence výzkumných institucí, které spolupracují s místními podniky → tvorba inovací) 3. kultura a instituce regionu (problematická kvantifikace: „4 i“: identifikace (společná identita aktérů), inteligence (dostatek informací a schopnost aktérů se učit), instituce (silné podnikatelské asociace a8 inovační centra) a integrace (dobrá provázanost a koordinace mezi všemi institucemi) 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ  hlavní přínosy teorie:  snaha systematicky analyzovat procesy, kterými v regionech vzniká a udržuje se schopnost vytvářet nové poznatky a vědomosti rozlišení mezi kodifikovanými vědomostmi a nekodifikovanými (nevyslovitelnými)  kodifikované – je možné je standardizovat a naučit se je pomocí instrukcí a návodů (lze je získat kdekoli)  nekodifikované – získané pouze vlastní zkušeností a spoluúčastní na dané činnosti, zaškolením a praxí (významný zdroj konkurenční výhody, protože jsou vázány na specifický regionální kontext, na institucionální charakteristiky území (sítě kontaktů, formu zakořenění)  např. způsob dosahování konsenzu, způsob předávání informací o nových postupech, metody výběru a motivace pracovníků aj. (šíří se mezifiremní mobilitou zaměstnanců)  jsou svázány s procesem socializace v daném společenském prostředí + vnitrofiremní rutiny  učení se vzájemnou spoluprací  cílem regionů by měla být snaha o identifikaci těchto schopností a dovedností, jež jsou specificky vázány na dané území („vztahová aktiva“: regionálně utvořené vazby, vztahy a sítě kontaktů mezi subjekty, které nutně nevstupují do tržní9 směny, ale jsou podstatné pro fungování místní ekonomiky) a snažit se jich využít Děkuji za pozornost. ZDROJ: TEORIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE, NÁSTIN, KRITIKA, IMPLIKACE (JIŘÍ BLAŽEK A DAVID UHLÍŘ) 10