1.1    SOCIÁLNÍ  POLITIKA STÁTU

S činností státu v oblasti sociálního zabezpečení neodmyslitelně souvisí pojem sociální politika.  Samotný pojem politika vymezuje určitou společenskou činnost různých subjektů na různých úrovních, kterými je ovlivňována společenská realita. Jestliže ovlivňuje sociální realitu, lze hovořit o sociální politice, jež představuje činnost subjektů spjatou s vytvářením vhodných sociálních podmínek pro rozvoj občanů.

Z výše uvedeného vyplývá, že sociální politika je součástí politiky každé společnosti; v širším smyslu slova jde o konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra. Sociální politika je pak vnímána jako aktivity vztahující se bezprostředně k životním podmínkám lidí.

Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena, není ani jednoznačně vymezitelná.  V odborné literatuře se nejčastěji lze setkat s tímto definičním vymezením

„sociální politika je soustavná a  cílevědomá činnost státu a jiných subjektů směřující k zajištění optimálních životních a pracovních podmínek občanů a rozvoje jejich osobnosti.
Sociální politika patří k základním  funkcím státu“

Rovněž ji lze vymezit jako souhrn cílů, aktivit, prostředků k realizaci sociálního programu dané společnosti.[1]

SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Subjekty jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky
k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat
a naplňovat."

K subjektům sociální politiky patří:

•         stát a jeho orgány;

•         zaměstnavatelé a firmy;

•         zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány;

•         regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy;

•         Církve;

•         občané, rodiny, domácnosti.

1.1.1    FAKTORY OVLIVNUJÍCÍ SOCIÁLNÍ POLITIKU STÁTU

Demografické faktory

Je nepochybně nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje sociální politiku, když představuje zkoumání složení obyvatelstva z nejrůznějších hledisek. Jedná se zejména o

-     vztah ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva,

-     strukturu obyvatelstva podle pohlaví,

-     porodnost, potratovost a kojeneckou úmrtnost,

-     sňatečnost a rozvodovost, průměrný počet dětí v rodině,

-     všeobecnou úmrtnost, průměrný věk dožití a migraci,

-     proces stárnutí populace,

-     počet osaměle žijících osob.

Toto zkoumání je pak základním východiskem pro stanovení cílů sociální politiky státu a potažmo rozsahu a intenzity sociálního zabezpečení.

Ekonomické a sociální faktory        

-     velikost a dynamika vytvořených zdrojů,

-     cenová a mzdová dynamika,

-     vývoj nezaměstnanosti

Významným způsobem rovněž ovlivňují sociální ekonomiku ekonomické a sociální faktory. Dynamika vývoje ekonomiky totiž ovlivňuje velikost vytvořených ekonomických zdrojů, které je možno na základě stanovení priorit rozdělit na krytí ekonomických a sociálních potřeb. Přitom je nutno mít na zřeteli, že dynamika vytvořených ekonomických zdrojů je v určitém protikladu s dynamikou potřeb, nezbytných ke krytí jednotlivých sociálních událostí. Většinou lze závislost vyjádřit tak, že dynamický ekonomický rozvoj obvykle snižuje rozsah potřeb, které musí být kryty z vytvořených zdrojů, a naopak stagnace ekonomického vývoje s sebou obvykle přináší vyšší náklady na sociální výdaje.[2]

Politicko-společenské faktory

Působením tohoto faktoru je ovlivněno sociální chování subjektů.

1.1.2    typy (modely) sociální politiky

V rámci reálné sociální politiky se zpravidla rozlišují její typy (Titmusova dělení), a to podle přístupu:

Redistributivní typ

Korporativní typ (pracovně výkonový)

Reziduální typ (liberální)

▀ REDISTRIBUTIVNÍ TYP

„Jeho nosnou myšlenkou je, že sociální potřeby lidí vnímá jako sociální práva“.

Tento typ sociální politiky je označován jako univerzalistický či občanský. Řídící myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Sociální politika
je zaměřena na celou populaci daného státu. Vždy se zde uplatňuje  dominantní role státu a aktivita nestátních subjektů je zde omezená.  Zásadní je, že zahrnuje celou populaci bez ohledu na to, zda je sociálně potřebná. Je zde vysoká míra redistribuce, čehož  důsledkem  pak je, že se jedná o ekonomicky nejnáročnější typ.

Model se velmi podobá aktivitám státu z bývalé ČSSR a bývalých socialistických zemí východní Evropy.

Uplatňován je zejména ve skandinávských zemích, Nizozemí a Dánsku.

▀  KORPORATIVNÍ TYP (pracovně výkonový)

Jeho základním východiskem je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Proto bývá někdy rovněž označován jako pracovně výkonový. Je založen na spolupráci občanů a velmi často též na obligatorním sociálním pojištění.  Jeho základem je tak systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než
u typu redistributivního. Stát je zde garantem pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají nestátní organizace (pojišťovny, charity, atd.).

Tomuto typu se blíží SRN, Rakousko a Francie.

▀ REZIDUÁLNÍ TYP (liberální)

Tento typ sociální politiky spoléhá téměř výhradně na trh, jeho instituce a rodinu. Teprve v případech kdy tyto subjekty selžou, nastupuje státní sociální politika. Odpovědnost
a role státu za sociální situaci občanů je minimální, stejně tak i dávky. Jeho pečovatelského subjektu je tak potlačena. Míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší

Důraz je zde kladen na individuální odpovědnost a práci jedince. Aktivita nestátních subjektů je při této politice stěžejní.

Tomuto typu se nejvíce blíží USA, Japonsko a Velká Británie.

Stručně charakterizované typy sociálních politik jsou samozřejmě abstrakcí podstatných znaků. Každý z těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Ve skutečnosti nemohou existovat v této čistě modelové podobě. Reálná sociální politika v každé zemi je vždy výsledkem kombinace či mixu zmíněných tří typů a nelze hovořit jen o uplatňování některého z nich. Některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním.