některého z nich. Některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním.

1.1    SOCIÁLNÍ  ZABEZPEČENÍ

Mezinárodním právem definovaný soubor institucí a opatření, kterými se předchází, nebo zmírňují či odstraňují následky sociálních událostí.

      Sociálním zabezpečením se v širším slova smyslu se rozumí podpora státu svým občanům při tzv. sociálních událostech.

U některých těchto událostí se předpokládá, že jsou dočasné (nezaměstnanost), u jiných je naopak zřejmá jejich dlouhodobost nebo trvalost (stáří, invalidita). Charakter události se pak zohledňuje ve formě pomoci, případně výši dávky, délce podpůrčí doby apod.

Lze vymezit jako souhrnné označení pro všechny instituce poskytující občanům radu, ochranu (prevenci), materiální (věcná)  a peněžní plnění (dávky), služby a azyl (ústavní péči) k uspokojení jejich sociálních (společností uznaných) potřeb.

Stát v sociálních událostech své občany podporuje, aby tak zabránil sociálnímu napětí ve společnosti.

Upraveno zákonem č.100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

1.1.1    ZÁKLADNÍ A NAVAZUJÍCÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

ZÁKLADNÍ PRINCIPY

Princip  sociální  spravedlnosti

Princip sociální solidarity

Princip sociální participace

Princip sociální subsidiarity

▀ PRINCIP  SOCIÁLNÍ  SPRAVEDLNOSTI

Spravedlnost lze chápat z hlediska

■  právního - jako souhrn právních norem a zásad, které jsou pro všechny stejné,

■ sociálního – jako okruh pravidel, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy
a bohatství, jakož i životní příležitosti a předpoklady mezi jednotlivými občany, případně sociálními skupinami.

Základním cílem sociální politiky státu je přispívat k sociální spravedlnosti.  Princip
sociální spravedlnost je tak klíčovým principem každé sociální politiky. Sociální spravedlnost a harmonie jsou zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování, což se projevuje v tom, že téměř každá vláda  či politická strana deklaruje, že společnost má být organizována a řízena na principu sociální spravedlnosti.

Je třeba upozornit, že obecně akceptovaná definice toho, co je a není sociálně spravedlivé dosud neexistuje. Konsens je ovšem v tom, že sociální spravedlivost je hodnota humanizmu, lidského dobra a prospěchu.

Zmiňovány jsou tři obecné zásady sociální spravedlnosti:

■ každému stejně,

Zásada je v řadě případů fakticky neproveditelná a je do jisté míry kontroverzní se společenskými zájmy, nicméně se jedná o jednoduchou zásadu, která proto má vždy velký ohlas ve společnosti.

■ každému podle jeho potřeb,

Podle této zásady je práce rozdělována mezi členy společnosti podle jejich schopností
a sil, ale její výsledky podle potřeb jednotlivých členů. Uplatňování zásady vyžaduje zejména existenci autority – státu, který rozhodne o prioritě potřeb.

■ každému podle jeho zásluhy.

Při aplikaci této zásady jsou zásluhy a odměny odvozovány z pracovního výkonu. Významnou překážkou její aplikace je stanovení objektivnosti míry zásluh.

Na uvedený základní princip navazují další uvedené stěžejní principy. Jedná se zejména
o :

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SOLIDARITY

Obecně je solidarita charakterizována jako výraz porozumění, pospolitosti, vzájemné soudržnosti a podpory mezi lidmi, ale také jejich odpovědnosti. Tím se stává současně hybnou silou materiálního, mravního i duchovního vývoje lidstva. Souvisí s utvářením
a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování sociální spravedlnosti.

Základem tohoto principu je, že člověk jako sociální - společenská bytost, je do značné míry, po dobu své existence odkázán nejen na bytosti ale i na společnost.

Lze  rozlišovat solidaritu mezi subjekty

·    ekonomicky aktivními a pasivními,

·    ekonomicky silnějšími s ekonomicky slabšími.

Podle toho, kdo solidaritu organizuje, se rozlišuje solidarita

     ● mezinárodní, která je realizována např. OSN, EU, Radou Evropy,

     ● celostátní, spočívající ve vytváření zdrojů pro rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám,   

        sociálně slabým,

     ● místní či regionální, tj. solidarita podniků, firem, obcí, církví, charit,

     ●  jednotlivců.

V moderních společnostech se solidarita naplňuje v první řadě pomocí redistribuční
a transferové politiky státu. Přitom je třeba ale dbát na kontrolu míry solidarity, tj. aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a odpovědnosti za vlastní životní podmínky

Nezanedbatelná je ovšem současně i solidarita jedinců, spolků, sdružení, která je založená zpravidla na filantropii

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ PARTICIPACE

Tento princip znamená možnost občanů a jejich sdružení participovat, tedy podílet se,
na společenském životě včetně sociální politiky státu. Fakticky jde o to, aby občané měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život v sociální oblasti (např. zdraví, zajištění v nemoci či ve stáří). Zkušenosti z poslední doby (Drábková sociální reforma) nasvědčují tomu, že bez ztotožnění (participace) občanů se sociálněpolitickými opatřeními, jsou efekty těchto opatření omezené.

Naplnění principu participace je dlouhodobějšího charakteru, který procesem přechodu člověka - jako objektu sociální politiky k člověku - jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk zde přestává být pasivním příjemcem sociálněpolitických opatření, ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. Předpokladem takového stavu ovšem je, že občané jsou zejména

Ø  náležitě informování,

Ø  vzdělaní,

Ø  že si uvědomují svá práva i odpovědnost zároveň.

▀ PRINCIP SOCIÁLNÍ SUBSIDIARITY            

Pojem je odvozen z latinského slova "subsidium" a znamená poskytování pomoci. Kořeny principu nacházíme v křesťanském učení, když je zdůrazněn v některých papežských encyklikách[1].

Princip subsidiarity fakticky doplňuje princip participace. Vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, které využívá ku prospěchu a sociálnímu zabezpečí svému a svých bližních.

Základem principu subsidiarity je, že

Ø  každý je povinen nejdříve pomoci sám sobě,

Ø  nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina v užším pojetí,

Ø  dostane-li se do obtíží tato rodina, volá na pomoc jiná společenství,

Ø  teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním, sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány. Jedná se tak o princip spojujícím osobní odpovědnost se solidaritou.

Naplňování principu subsidiarity státem předpokládá jak určitou výchovu občanů
k převzetí vlastní odpovědnosti, tak i reálnou sociální situaci (tj. prostor pro samostatné, zodpovědné sociál. jednání). Proto stát také musí stále ověřovat, jak dalece mohou jednotlivci či skupiny v konkrétních případech reálně svou sebeodpovědnost převzít.

NAVAZUJÍCÍ  PRINCIPY

Princip univerzality - všeobecnosti

(v případě existenčního ohrožení zaručuje občanům základní sociální dávku)

Princip uniformity - rovnosti

(zabezpečuje všechny oprávněné osoby podle stejných pravidel)

Princip komplexnosti - úplnosti

(systém se snaží pokrývat všechny potřeby občana)

Princip adekvátnosti - přiměřenosti

(dávky jsou přiměřené sociálním potřebám a individuálnímu přičinění osob)

Princip sociální garance

(stát garantuje sociální záchrannou síť, která zaručuje občanům minimální společenskou úroveň)

1.1.2    DÁVKY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Obecně se jedná o obnosy(dávky), vyplácené těm, kdo na ně mají nárok.

Dávka může být:

·         jednorázová (porodné, pohřební,…)

·         opakovatelná (starobní důchod…)

Druhy dávek:

·         obligatorní dávka (jsou nárokové, vzniká ze zákona na ně nárok)

·         fakultativní (dobrovolné)

Podmínky pro přiznání dávky:

·         věcné (člověka postihne sociální událost)

·         systémové (náležitost, účast v systému)

·         formální (podání žádosti a procesní způsobilost)

Schéma dávek sociálního zabezpečení

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

1.1.3    HISTORIE POJMU

Předchůdci současně  používaného  pojmu  sociální  zabezpečení  jsou  pojmy sociální správa nebo chudinská péče, které se od XVI. století začínají používat ve velkých svobodných    městech Evropy, jakými byly a jsou například Londýn či Hamburk. Tato města převzala na sebe péči o své chudé a později i poskytování různých azylů.

Taková sociální správa fakticky vykonávala následující funkce :

Ø  mocenskou , tj. zejména kontrolní a policejní spočívající v dohledu nad porušováním tehdejších právních předpisů chudinou,

Ø  služební, tj. poskytování azylu, jídla a jiných služeb chudině a správa rozdělování prostředků na tato účely z prostředků získaných z daní a poplatků.

Samotný pojem sociální zabezpečení se váže až ke XX. století. Nicméně je nutno konstatovat, že se historicky vyvíjel. Původem latinské slovo „sociální“ se zprvu (1905) používalo jako vícevýznamové. Jednak se používalo ve smyslu společenský nebo přesněji týkající se společnosti. Ve třicátých létech XX. století se význam slova zužuje na týkající se vrstev  hospodářský slabých, vykořisťovaných.

Historicky byl pojem sociální také spojován s pojmem bezpečnost. Spojení sociální bezpečnost od počátku 19. století  používal S.J.A. Bolívar  y Ponte. Ve své sociální reformě z roku 1826 takto označoval cíle své sociální politiky v souvislosti
s problémem sociální existence vojáků po odchodu z armády pro stáří či nemoc. Sliboval sociální bezpečnost pro všechny občany ve smyslu zavedení státní sociální péče.

Samotný pojem sociální zabezpečení  pochází pravděpodobně z ruštiny (обеспечéние), když se o něm zmiňuje program Všesvazové komunistické strany (bolševiků) z roku 1919. Byl chápán daleko šířeji než pojem sociální bezpečnost. Šlo o výraz plánu extenzivní všestranné péče státu o občana.

Oficiálně byl pak použit (1935) v USA  v zákonu o důchodovém pojištění. Významně se rozšířil po II. válce zejména po přijetí Úmluvy MOP č. 102/195 ve smyslu zabezpečení pro případ nouze.

Slovník jazyka českého z roku 1948 uvádí slovo sociální v těchto významech :

-          vztahující se ke společnosti,

-          týkající se zlepšování společenských poměrů,

-          týkající se společnosti,

-          organizované shromáždění nebo hnutí.

Je možno konstatovat, že v současnosti je pojem sociální zabezpečení, z hlediska jeho obsahu dostatečné znám. Nicméně jeho definice je obtížná. V odborné literatuře nebyla dosud nesporně vymezena.

Řada autorů se k samotnému pojmu sociální zabezpečení staví odtažitě, což je zdůvodňováno tím, že se jedná o nepřesný překlad cizojazyčných výrazů pro podobný systém. Přesný překlad  obdobného pojmu používaného v různých evropských jazycích  je „sociální bezpečnost“ (např. „Sozialsicherheit“, „social security“, securité sociale“, seguridad social“).