Týden 7
1
právo
sociálního zabezpečení
Rychlý náhled kapitoly
|
Předchozí kapitoly byly věnovány rozborů obecných pojmů
spojených se sociálním zabezpečením umožňujícím osvojit si jeho samotnou
materiii. Jejich vymezení umožňuje zabývat se dále vznikem, změnami a zánikem
právních vztahů sociálního zabezpečení, tj. jak jejich pramenu práva, tak
právními skutečnostmi, které jsou předmětem právní reglementace práva
sociálního zabezpečení.
Cíle kapitoly
|
Kapitola je zaměřena na
výklad základních institutů práva sociálního zabezpečení tj. zejména :
-
pojmu, předmětu a obsahu,
-
právních vztahů (pramenu, právních skutečností),
-
historie práva soc. zabezpečení apod.
Klíčová slova kapitoly
|
Odvětví práva, působnost, věcná, působnost osobní, působnost
časová, právní skutečnost, prameny práva, právní událost, právní jednání.
1.1
POJEM
PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Samostatné odvětví práva |
Sociální politika se realizuje
prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem
je právo. Právo sociálního zabezpečení je relativně samostatným odvětvím
českého právního řádu. Jeho samostatnost je možno odůvodnit jeho předmětem,
metodou právní úpravy a zejména zájmem
státu na jeho kodifikaci. Relativní samostatnost pak znamená, že je nedílnou
součásti celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví ( např. právo
ústavní, pracovní právo, ale i právo správní, občanské a rodinné).
Jako relativně samostatné odvětví
práva se právo sociálního zabezpečení konstituovalo poměrně nedávno. Ještě
v osmdesátých létech minulého století učebnice pracovního práva zařazovaly
právo sociálního zabezpečení jako pododvětví pracovního práva. Vyskytovaly se i
názory , že se jedná o zvláštní část práva správního. V současné době je ovšem obecně zastáván
názor, že právo sociálního zabezpečení
vykazuje vlastní specifické znaky , které je od jiných právních odvětví
znatelně odlišují.
V objektivním smyslu
rozumíme právem sociálního zabezpečení :
Definice
|
„souhrn právních norem, které
upravují schování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování
hmotného zabezpečení či jiné pomoci občanům, kteří v důsledku právem
akceptovaných sociálních události,
takové plnění či pomoc potřebují“.
1.2
HISTORICKÝ
VÝVOJ PRÁVA SOCIÁLNÍHO
ZABEZPEČENÍ
Před vznikem moderní společenské formy –
buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy
se musela postarat vždy především rodina,
v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu
nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a
chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. Mezi první
sociální opatření patřilo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. I
svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti
platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost
žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí
vytvářelo spolky.
První formy ochrany pracujících
přinesl středověk, byly to cechy a
bratrstva, později
i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou
zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z
individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev,
dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala
z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely
svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva,
jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které
po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy
jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.
V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil
obcím přiznávat právo
žebrat pouze práce neschopné chudině. Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo
ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského
obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník
ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů
církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato
dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí
poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva uzákoněného v roce
1868, zákonem č.59.. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší
formou péče o staré a nemocné. Ubytování a strava byly nyní poskytovány v rámci
obce, ke které chudý příslušel.
Za panování Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé
reformě státní správy a k nastupu profesionálů do vysokých úřadů. Představila
tzv. penzijní normály, které
zajišťovali vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním
úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi.
V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům
živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu
nebo své dělnictvo
k nějaké již existující pokladně přihlásit.
Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce
1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v
roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv.
Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo
zavedeno i v rakouské části Rakousko-Uherska (tj. i pro české
země).
Po 1. světové válce bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a
to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých
zaměstnanců. Zákon o invalidním
a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl
od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil
zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec. Úroveň sociálního zabezpečení byla
nízká, s výjimkou některých tehdy preferovaných skupin, například státních a
veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a
bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala
na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a
dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga
proti tuberkulose, péče o mládež atp.).
Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe
stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo
dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů.
Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil
všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění
převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická
zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl
zákon č. 54/1956 Sb., který částečně platí
dosud. V roce 1966 byl přijat zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tyto
a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které
mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků
na sociální zabezpečení.
Po roce 1989 přistoupeno k zásadní reformě systému sociálního
zabezpečení, jejímž základním úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení
k sociálnímu pojištění. Prvními výstupy reformy bylo zrušení preferenci
v důchodovém systému, tj. zrušení osobních
důchodů. Bylo upraveno bylo sociální zabezpečení osob samostatně
výdělečně činných
Došlo k převedení nemocenského pojištění
ze správy odborů a jeho organizačního sjednocení s důchodovým
pojištěním v rámci ČSSZ. Současně
byla zavedena pravidelná indexace důchodů.
Vývoj po roce 1989 lze
charakterizovat těmito fázemi :
Období 1989 – 1992, ve kterém došlo k vypracování konceptu
záchranné sociální sítě zajištěné zejména instituty životního minima a
minimální mzdy.
Období 1993 do 1998, ve kterém se začínají v sociálním
zabezpečení projevovat neoliberální tendence. To se projevilo např.
v zavedení pojistného jako zvláštní
sazby mimo daňový systém. Významným legislativním počinem bylo, že v roce
1995 byly vydány
-
zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
-
zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře.
Období od roku 1999 – dosud. V tomto období došlo
k významným legislativním počinům, když
byly novelizovány takřka všechny (sociální) zákony. V současné době zřejmě stojíme před
další zásadní reformou vycházející z pozic neoliberalizmu.
.
1.3
PŮSOBNOST
PRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Tak jako v jiných právních
odvětvích se se i v právu sociálního zabezpečení člení působnost na čtyři
části, a to takto :
Aplikace na konkrétní sociální skutečnost |
■ působnost věcná, která představuje okruh společenských vztahů, na které se
aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost
sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem.
Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským
vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich
věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní
a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o
vztahy,
v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje
s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení
představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo
jiných plnění
ze sociálního zabezpečení).
■ působnost osobní, což znamená, že představuje okruh subjektů, na které se
normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích
sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním
rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se
mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.
■ působnost časová, která znamená časový
úsek, v němž má normativní akt právní účinnost,
■ působnost prostorová, která vymezuje území, na němž se právní předpisy práva
sociálního zabezpečení aplikují