Týden 9
1.1
SOCIÁLNÍ
UDÁLOSTI
Sociální události jsou
převládajícími právnímu skutečnostmi. Jsou
to právní skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli subjektů, se kterými
právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.
Sociální události je možno členit
sestupně od obecných ke konkrétním. Zcela převládajícím členěním je členění podle jednotlivých obecných subsystému
sociálního zabezpečení. Rozlišujeme však i další dílčí členění, a to dále
konkrétní přirozené sociální události (základní typy). Viz. následující schéma.
|
ČLENĚNÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH OBECNÝCH SUBSYSTÉMU
(NÁSTROJŮ) SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ |
● v sociální pomoci
|
● v sociálním pojištění |
● v sociálních službách |
● v sociální podpoře |
▀ Podle předvídatelnosti ▀ Podle vlivu společenských či
biologických faktorů ▀ Podle dopadu sociální události na
sociální situaci člověka ▀ Podle následků |
DALŠÍ (DÍLČÍ) ČLENĚNÍ SOCIÁLNÍCH
UDÁLOSTI |
Předvídatelné, u nichž je známo, že nějaká situace nastane. Lze je dále
dělit na ty |
Nepředvídatelné, kterých je většina, přičemž u některých není známo, zda
nastanou (nemoc) kterých je
většina, přičemž u některých není známo, zda nastanou |
o nichž víme,
kdy nastanou (důchodový věk) |
o nichž víme
pouze to, že nastanou (úmrti) |
Zda nastávají
vlivem působení faktorů společenských (nezaměstnanost) |
Zda nastávají
vlivem působení faktorů biologických (narození) |
S přímým dopadem (dosažení důchodového
věku) |
S nepřímým dopadem (vdovský důchod) |
Přirozené, které sice negativně ovlivňují finanční situaci
člověka, ale jinak jsou běžným vyústěním běhu času (zletilost) |
Nepřirozené, neměly by se v životě vyskytovat, ale nejde jim
zcela zabránit (invalidita) |
ZÁKLADNÍ TYPY SOCIÁLNÍCH
UDÁLOSTI
Mezi základní a typické sociální
události v sociální zabezpečení patří |
Přirozené sociální událostí |
Nepřirozené sociální událostí |
■ nezaopatřené dítě Zák č.
117/1995 Sb., ■ těhotenství Zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce ■ dosažení určitého věku ■ smrt |
■ nemoc Zák. č. 48/1997 Sb., o veř. zdr. poj. ■ pracovní neschopnost Zák |
1.1.1 přirozené sociální události
NEZAOPATŘENOST DÍTĚTE
Pro účely zákona o důchodovém pojištění (podle § 20 odst. 3) zákona č.
155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění) je nezaopatřeným dítětem:
► dítě do skončení povinné školní docházky
► dítě po skončení povinné
školní docházky, nejdéle však do 26 let, pokud splňuje některou
z následujících podmínek:
- se soustavně připravuje na budoucí
povolání
- se nemůže soustavně připravovat na budoucí
povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz
- z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost
► za
neopatřené dítě považováno také dítě, které ukončí povinnou školní docházku do
18. roku a poté je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání,
přičemž nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.
Nesmí přitom požívat plný invalidní důchod.
Jedná se o dočasnou sociální
událost, která je zabezpečována pomoci ostatních účastníků sociálního systému.
Nezaopatřené dětí se připravují na své budoucí povolání nebo
se nemohou připravovat pro svou zdravotní indispozici. Dočasnost přípravy na
budoucí povolání je dána dobou účasti na vzdělávání ve všech stupních školní
soustavy.
Po skončení přípravy a nabytí schopnosti získávat prostředky k obživě
prací se z příjemce přídavku stává přispěvovatelem do systému sociálního
zabezpečení. Právní předpisy omezují dobu trvání této nezaopatřenosti jednak
dobou trvání sociální situace samé
a jednak časově, a to na dosažení 26.
roku věku dítěte. Samotná nezaoptřenost dítěte ovšem nezakládá nárok na
zaopatření. Musí nastat ještě další sociální událost, kterou je situace, že příjem v rodině nedosahuje výše stanovené zákonem o
státní sociální podpoře , poměřované vzhledem k k životnímu minimu rodiny.
Teprve v takovém případě vzniká
rodiči nárok na přídavek na dítě a sociální příplatek.
Podpora ze strany státu tu je řešena několika dalšími způsoby :
-
v případě smrti živitele je to nárok na sirotčí důchod z důchodového
pojištění (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů),
-
zemře-li jeden z rodičů a veškerá péče
přejde na druhého rodiče, přísluší vdovci nebo vdově, která pečuje o
nezaopatřené dítě vdovský důchod, a
to i po době stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro poskytování těchto
forem důchodů.
-
v případě, že jeden z rodičů koná
činnost obecného zájmu uvedenou v zákoně o státní sociální podpoře (např.
vojenské cvičení) a dosahuje tak nižšího příjmu, stát tuto situaci kompenzuje
přiznáním zaopatřovacího příspěvku
nezaopatřenému dítěti nebo osobě, jež o nezaopatřené dítě pečuje,
-
bez ohledu na výši příjmu v rodině pokud
rodič pečuje osobně, celodenně a řádně o
nezaopatřené dítě do věku stanoveného zákonem, vzniká nárok na rodičovský příspěvek. Tento příspěvek
získá i rodič výdělečné činný, zajisti-li péči o dítě jinou osobou.
TĚHOTENSTVÍ
A MATEŘSTVÍ
Cílem institutu těhotenství a
mateřství je zajistit matce co nejvyšší právní ochranu, aby mohla donosit,
porodit dítě a pečovat o ně. Pracovní právo zakazuje ženám výkon práce, která by ohrožovala těhotenství,
případně mateřství. Zaměstnavatel má povinnost ženu na jinou vhodnou práci převést. Pokud dojde k poklesu příjmu
v důsledku převedení na jinou vhodnou práci, je zaměstnankyni jako kompenzace
poskytován vyrovnávací příspěvek
v těhotenství a mateřství jako dávka nemocenského pojištění.
V době pokročilého těhotenství a v době péče o dítě po porodu žena nemůže
pracovat vzhledem ke svému zdraví a biologickým zájmům dítěte. Podle zákoníku
práce zde z tohoto důvodu nastává překážka v práci a ženě se
poskytuje mateřská dovolená. Po
zákonem stanovenou dobu, která by měla odpovídat době, kdy je dítě nejvíce
závislé na matce z hlediska příjmu potravy, ztrácí matka příjem za vykonávanou
práci a získává nárok na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka
nemocenského pojištění, jejiž výše do určité míry odpovídá výši pojistného matky jako účastnice nemocenského pojištění . Nárok na tuto dávku není vázán na sociální
událost narození dítěte, nýbrž na péči
o dětí, proto vznikne i ženě, která převzala dítě do trvalé péče.
Po uplynutí doby, kdy je dítě
nejvíce závislé na matce, je třeba ženě, ale i muži, umožnit, aby o dítě dále
pečovali, a to až do jeho vyššího věku.
Pracovní právo umožňuje, aby o dítě pečovali oba rodiče současně, a to již od narození dítěte.
V takovém případě muž od počátku čerpá rodičovskou dovolenou a žena zprvu mateřskou dovolenou a po jejím uplynutí rovněž rodičovskou
dovolenou. Osobní péče rodiče nebo rodičů o dítě má za následek ztrátu příjmů
z výdělečné činnosti. Ta je kompenzována ze strany zaměstnavatele nárokem
na poskytnutí rodičovské dovolené a rovněž nárokem na pracovní zařazení
odpovídající podmínkám sjednaným v pracovní smlouvě . Finanční zabezpečení
osoby celodenně pečující o dítě je zajištěno dávkou státní sociální podpory –
rodičovským příspěvkem. .
DOSAŽENÍ
URČITÉHO VĚKU
Věk je biologický faktor, který určuje životní etapy člověka a předurčuje
jeho fyzickou a duševní kondici. Sociální zabezpečení předpokládá, že každá
životní etapa člověka je měřitelná jeho věkem a je do jisté míry vhodná k
určitým činnostem.
▪ V období do 3 až 4 let věku jde o
rozvinutí biologické a osobnostní stránky dítěte (pracovní právo umožňuje
stanoví trvání mateřské a následné rodičovské dovolené
do 3 let dítěte, s možnosti prodloužení na 4 roky a v případě
nepříznivého zdravotního stavu dítěte až do 7 let jeho věku)
▪ Období do 26 let je věnováno
přípravě na budoucí povolání.
▪ Období od 26 let do dosažení tzv. důchodového věku je to období
předpokládané ekonomické aktivity
▪ Období po dosažení důchodového věku, kdy se občan stává příjemcem starobního důchodu z důchodového pojištění. V hranici důchodového věku, která se od
roku 1996 stále zvyšuje, se odráží hospodářské možnosti společnosti. Princip
důchodového pojištění je koncipován tak, aby při dosažení určitého věku nemusel
již občan získávat prostředky prací, ale ze systému, do kterého v ekonomicky
aktivním období přispíval formou pojistného procentuální částkou ze svého
výdělku.. Výše důchodu je závislá na příjmu pojištěnci a na době pojištění.
Projevuje se tu solidarita mezigenerační, ale i příjmová, protože při dosažení
určitého příjmů je růst výše důchodu omezen.
Je třeba zdůraznit, že nárok na dávku starobního důchodu je pouze možností
tento důchod pobírat, nikoliv povinností nebo důvodem pro ukončení pracovního
poměru.
SMRT
Výplata dávek |
Jedná se o sociální událost,
kterou vlastně zaniká subjekt právního vztahu sociálního zabezpečení, čímž také
zanikají vztahy sociálního zabezpečení. Současně však může znamenat vznik
nových vztahů sociálního zabezpečení, a to u osob, které byly v určitém osobním
nebo vyživovaném vztahu k zemřelému. V případě smrti manžela/manželky má
pozůstalý nárok po určitou dobu na vdovský/vdovecký
důchod. Nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na důchod sirotčí, oboje je
vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění. Dávka tohoto
důchodového pojištění je koncipována jako náhrada příjmu zemřelého manžela a její výše vyplývá z procentuální
hodnoty důchodu, který zemřely pobíral, nebo na který měl nárok. Po uplynutí
zákonem stanovené doby pobírání této dávky
nastane nebo již existuje další sociální událost (péče o nezaopatřené dítě, péče
o zdravotně postiženou osobu, plná invalidita), která podstatně ztěžuje
sociální statut pozůstalého, trvá
poskytování po celou dobu této sociální události.
V případě smrti osoby
pečující o nezaopatřené dítě (vlastní, osvojené, převzaté do péče), které se
připravuje na budoucí povolání, je ze systému důchodového pojištění poskytován sirotčí důchod.
Za osobu, která měla k zemřelému
blízký vztah, můžeme považovat i osobu, která vypravila pohřeb a které za
určitých okolností stát na výdaje spojené s pohřbem přispívá ve formě pohřebného ze státní sociální podpory.
1.1.2 nepřirozené sociální události
NEMOC (PORUCHA ZDRAVÍ)
Nemoc nebo poruchu zdraví můžeme
definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Jednak se zde
jedná o omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na
trvalo a vedle toho vznikají postiženému
v souvislosti s léčbou zpravidla i citelné finanční náklady, které
se stávají součástí jeho životních potřeb. Právo na ochranu zdraví je ústavně
garantováno, a to konkrétně čl. 31 LZPS.
Každý občan tak má na základě existence zdravotního pojištění právo na poskytnutí zdravotní péče a na
zdravotní podmínky. Pokud nastane sociální událost spočívající v absenci
zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění
nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 48/1997 sb., o veřejném
zdravotním pojištění. Oprávněnou osobou se kromě osoby postižené poruchou
zdraví stávají i osoby, které se o postiženého starají.
PRACOVNÍ NESCHOPNOST
Subsidární charakter |
Jedná se o následek nemoci (poruchy zdraví), případně
úrazu, kdy osoba postižená touto
sociální událostí nemůže konat práci. Tím má fakticky subsidiární charakter. .Ztráta pracovní schopnosti se projeví
ztrátou na výdělku, když zde nevzniká nárok na odměnu
za práci od zaměstnavatele. To je samozřejmě citelný zásah do sociálního
statusu osoby práce neschopné a její rodiny.
Pro tento případ je občan zabezpečen nemocenským,
tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění, ovšem za podmínky, že
-
je účasten na nemocenském pojištění a
-
má pracovní neschopnost potvrzenu.
Pokud nastane sociální událost
spočívající v nemoci rodinného příslušníka, který vzhledem k věku nebo k intenzitě
onemocnění se nemůže sám o sebe v nemoci postarat, vzniká zaměstnanci, který o
takovou osobu pečuje pracovní překážka a v jejím důsledku nárok na
pracovní volno a na hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po
zákonem stanovenou dobu.
Nemocenské pojištění poskytuje takovému zaměstnanci podporu při ošetřování člena rodiny v případě, že nemocným je dítě mladší 10
let nebo že nemoc postihne jiného člena rodiny , pokud jeho zdravotní stav nezbytně vyžaduje ošetřování jinou osobou.
Podpora je poskytována také tehdy, znemožní-li nemoc , případně následná
karanténa, aby dítě mladší 10 let bylo ve výchovném zařízení nebo aby o něj
pečovala jiná osoba.
DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝ ZDRAVOTNÍ STAV
Porucha zdraví je vždy spojena se
zvýšenými životními náklady spojenými s existenci zdravotního postižení a s jejím léčením.
Míra těchto nákladů je pak závislá na délce
a závažnosti postižení. Stupeň zdravotního postižení pak také snižuje možnost pracovní činnosti.
Přílohou vyhlášky MPSV č. 207/1995 Sb., je provedena klasifikace míry zdravotního postižení, a to do 3 stupňů.
Lze-li nepříznivý zdravotní stav postiženého zařadit do některého
z kvalifikovaných stupňů a postižení trvá déle než 1 rok, jedná
se o sociální událost, která, pokud existuje vedle jiné sociální události, má
za následek,
že postižená osoba má kromě nároku na zdravotní péči též nárok na vyšší dávku státní sociální podpory či prodloužení
podpůrčí doby, po niž je dávka poskytována (sociální příplatek, rodičovský
příplatek, zaopatřovací příspěvek).
Dosahuje-li těžké zdravotní
postižení osoby takového stupně, že není schopna uspokojovat samostatně své
životní potřeby a postarat se o sebe, pak je zabezpečována dávkami
ze systému sociální péče v souladu se zákonem č.
100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a zejména
prováděcí vyhláškou MPSV č. 182/1991 Sb.
Ty umožňuji těžce zdravotně postižené osobě překonat ty obtíže spojené s postižením,
které sama nemůže překonat.
Ke zvýšení důchodu těžce
zdravotně postižené osoby a ke zvýšení jejího důchodu z důchodového
pojištění podle míry bezmocnosti,
dochází pokud postižení dosahuje
takové intenzity, že tato
bezmocná osoba potřebuje ošetření a
obsluhu od jiné osoby.
INVALIDITA
Absence schopnosti dosahovat příjmu |
V případě, že nepříznivý zdravotní stav trvá dlouhodobě a
dohledné době zde není naděje na návrat do práce, není možné řešit sociální situaci poškozeného
provizorními způsobem poskytováním nemocenských dávek z nemocenského
pojištění zaměstnanců, ale je třeba přispívat na jeho životní potřeby
dlouhodobě. Absenci schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku
těžkého zdravotního postižení označujeme
jako invaliditu. Je-li stav invalidity poškozenému přiznán je mu jeho příjem
nahrazován formou z důchodového pojištění ve formě invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu.
Za invaliditu se považuje ztráta
nebo snížení pracovní schopnosti. Vzniká obvykle důsledkem vážné nemoci
nebo úrazu. Podle stupně pracovního omezení se invalidita dělí na tři stupně.
▀ Invalidita třetího stupně je indikována při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70%
▀ Invalidita druhého stupně je indikována při poklesu
pracovní schopnosti nejméně o 50 %
▀ Invalidita prvního stupně je indikována při poklesu
pracovní schopnosti nejméně o 35%
Posouzení invalidity
Zda zdravotní stav odpovídá některému stupni
invalidity, posuzuje lékař referátu lékařské posudkové služby pověřený
posuzováním zdravotního stavu pro příslušnou
Okresní správu sociálního zabezpečení. Eventuelní přezkum provádí
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
Posudek
Posudek obsahuje kromě jiného i účel, výsledek a
odůvodnění posouzení, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu, míru
poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav.
Posudek rovněž stanovuje schopnosti využít
zachovanou pracovní schopnost (u 2. stupně), nebo zda jsme schopni výdělečné
činnosti za zcela mimořádných podmínek (u 3. stupně)
Přiznání některého stupeň invalidity neznamená, že vzniká nárok na invalidní
důchod. Aby vzniknul nárok na invalidní důchod je třeba být po dostatečnou dobu
pojištěn.
Při věku
- méně než
20 let, stačí být pojištěni méně než jeden rok
- od 20
let do 22 let, musíme být pojištěni alespoň jeden rok
- od 22
let do 24 let, musíme být pojištěni alespoň dva roky
- od 24
let do 26 let, musíme být pojištěni alespoň tři roky
- od 26
let do 28 let, musíme být pojištěni alespoň čtyři roky
- nad 28
let, musíme být pojištěni alespoň pět let
Žádost
Když jsou podmínky invalidity i doby pojištění
splněny, nevzniká nárok na důchod
automaticky. Je třeba o něj požádat. Náležitosti žádosti jsou
stejné jako u starobního důchodu. K prokázání je třeba doložit i Posudek o
zdravotním stavu.
Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod
O tom, zda jsme či nejsme invalidní, se správní rozhodnutí nevydává. Správní
řízení rozhoduje o našem nároku na invalidní důchod - správní
orgán musí odkázat také na posudek o zdravotním stavu.
Správní rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o invalidním důchodu uvádí:
- stupeň
invalidity
- den
vzniku invalidity nebo den, od něhož došlo ke změně stupně invalidity
- procentní
míru poklesu pracovní schopnosti, u poklesu aspoň 70 % také údaj o tom,
zda jsme schopni výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek,
- orgán,
který posoudil náš zdravotní stav a pracovní schopnost a datum posouzení,
- u
pracovního úrazu či nemoci z povolání také to, že invalidita vznikla
následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání.
NEDOSTATEČNÝ PŘÍJEM (HMOTNÁ NOUZE)
Hmotná nouze |
.
Výše příjmů je sociální událost, podle které se zjišťuje životní úroveň
jednotlivce. Při posuzování výše příjmů konkrétní osoby je třeba posoudit, zda
tato osoba nebo jeho rodina není v situaci, kdy nemůže uspokojovat své
základní životní potřeby a ocitá se ve stavu nouze. Společnost proto právními
předpisy stanoví minimální hranici příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné
nouze. Hovoříme pak o tzv. životním
minimu, které je koncipováno jako skladba částky stanovené na osobní
potřeby a částky určené na existenci jednotlivce nebo určité společenské
jednotky složené z vyživovaných osob. Nedosahuje-li příjem osoby životního
minima a tato si nemůže zvýšit příjem vlastní činnosti, nastává stav sociální
potřebnosti, který je řešen dávkou
sociální péče.
Přistoupí-li ještě další sociální událost, např. v podobě špatného zdravotního
stavu, dávka se zvýší.
Nedostatečný příjem a životní
minimum a existenční minimum
Životní
minimum je minimální společensky uznaná
hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních
osobních potřeb.
- Životní
minimum je stanoveno v příspěvku na
bydlení.
Životní minimum je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti.
1.2 PRÁVNÍ JEDNÁNÍ
Při úpravě projevů vůle vyvolávajících právní následky v těchto projevech chtěné a právem reprobované, se opouští předchozí pojetí právního úkonu, který byl do našeho právního řádu zaveden v r. 1950 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Nová úprava se tedy vrací k tradičnímu českému právnickému pojmosloví a v rámci toho také k pojmu „právní jednání“. Obnovený výraz také lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. „ právně jedná“
a proti tomu „činí právní úkon“). Zároveň se mění i koncepce úpravy, a to v tom směru, že osnova (oproti § 34 předchozího zákoníku) nedefinuje právního jednání (úkon).Předmětný § 34 zněl
„ Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
a povinností, které předpisy občanského práva s takovým projevem spojují“.Platný občanský zákoník pouze stanoví, jaké má právní jednání právní následky.
§ 545 Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. § 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. § 547 Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Rozdílně od předchozího pojetí, které (§ 37) spojovalo nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází současná úprava z pojetí, že v takových případech o projev vůle vůbec nejedná. Postrádá-li tedy uvedené náležitosti – nejedná se o projev vůle, potažmo právní jednání.
NÁLEŽITOSTI PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ
Aby bylo právní jednání subjektu právně akceptovatelný muselo být rovněž právně perfektní, což znamenalo, že muselo splňovat požadované náležitosti.
■ náležitost subjektu
■ náležitost vůle
- právní způsobilost kprávním jednáním
- skutečnost
- svoboda
- vážnost
- vůle prostá omylu
■ náležitost projevu
■ náležitost předmětu
- srozumitelnost
- určitost
- forma
- nikoli v rozporu s dobrými mravy
- možnost
- dovolenost
NÁLEŽITOSTI PRÁVNĚ URČITÉHO PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ
1.3 ČAS JAKO PRÁVNÍ A SOCIÁLNÍ SKUTEČNOST
Neopomenutelný význam má i v právu sociálního zabezpečení i čas jako právní událost. Dílčí právní předpisy stanoví různé hmotné i procesní lhůty, nicméně samotné vymezení pojmu a způsob počítání času je subsidiárně upraven v občanském zákoníku[1].
Mezi významné právní instituty, jejichž dominantou je čas, patří především:
- zánik práva uplynutím lhůty jeho trvání,
- prekluze (zánik práva v důsledku jeho neuplatnění ve stanovené lhůtě),
- promlčení (oslabení možnosti uplatnění práva prostřednictvím soudu),
- vydržení (vznik, resp. zánik některých věcných práv uplynutím času a splněním dalších náležitostí).
POČÍTÁNÍ ČASU (podle hmotněprávní úpravy)
Cílem stanovení lhůt k uplatnění práva v občanském zákoníku je v první řadě potřeba nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky právních vztahů. Dokazování sporných skutečností po uplynutí delší doby je totiž obvykle spojeno s obtížemi a je příčinou složitých soudních sporů. Nebezpeční zmeškání lhůty vede účastníky příslušných právních vztahů ke včasnému uplatnění jejich práv.
Neměnné
Občanskoprávní vymezení (§ 601 až § 608) má kogentní charakter (neměnný – nelze je změnit dohodou účastníků). Lhůty jsou zde určovány podle dnů, týdnů, měsíců nebo let. Pro počítání lhůt platí právní vymezení jak je níže uvedeno.
■ lhůta určená počtem dnů počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro
její počátek,
■ konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním
nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový
den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den (událost zakládající
jednoměsíční lhůtu nastala 31. ledna, pak je poslední den lhůty 28. února a v přestupném
roce 29. února).
■ připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den,
■ polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý den
■ lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.
■ platí, že lhůty byly dodrženy pokud byl s uplatněním práva nebo povinnosti spojený adresný úkon učiněn poslední den dané lhůty ( tj. osobním předáním nebo doručením poštou či jiným pověřeným subjektem). Ke splnění takové lhůty nestačí předání k poštovní přepravě, pokud toto nepřipouští zákon,
■ je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce, počítá se část měsíce naposled,
■ nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne (tj. v 00,00 hod., např.v případě nabytí zletilosti),; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (tj. ve 24,00 hod. např. prekluze či promlčení, pokud se nejedná o adresný právní úkon, který musí být vykonán v pracovní době určeného adresáta). To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu.
POČÍTÁNÍ LHŮT
Dále jsou lhůty členěny na prekluzivní, promlčecí či objektivní a subjektivní.
LHŮTY
PREKLUZIVNÍ
PROMLČECÍ
Následkem jejího uplynutí je
zánik subjektivních práv (prekluzi).
Pokud by byla povinnost plněna
i po uplynutí prekluzivní lhůty, šlo by o plnění bez právního důvodu
a ten kdo takto plnil mohl
by předmět svého plnění požadovat zpět.V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor přihlížejí k prekluzi z úřední povinnosti.
(např. vypořádání movitých věcí po zániku manželství do tří let)
Následkem jejího uplynutí je,
že právo nezaniká, ale je oslabeno.
Promlčení spočívá v možnosti povinného subjektu vznést při marném uplynutí lhůty námitku promlčení. Je-li tato námitka vznesena, nelze promlčené právo oprávněnému přiznat.
V případě sporu soudy a jiné státní orgány rozhodující spor k promlčení nepřihlížejí z úřední povinnosti, ale pouze tehdy, je-li tím, vůči komu je uplatňováno promlčené právo, vznesena námitka promlčení.
objektivní
lhůta
začíná běžet ode dne, kdy došlo k určité právní skutečnosti, která opravňuje výkon či uplatnění práva.
(Např. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla)
subjektivní lhůta
začíná běžet ode dne, kdy se daný subjekt dozvěděl
o určité právní skutečnosti.(Např. obecná promlčecí lhůta je tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé - kdy byla škoda zjištěna)
Promlčecí lhůta neběží po dobu, uplatnění práva u soudu a bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím, neběží po dobu, po níž probíhá řízení
o výkon rozhodnutí (exekuci)
a oprávněný v řízení řádně pokračoval.Manžel může u soudu popřít otcovství
■ v subjektivní lhůtě, tj. do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl
o pochybnostech, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce■ v objektivní lhůtě, tj. nejpozději do šesti let od narození dítěte
Ø Obecná promlčecí lhůta je dle zákoníku tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (subjektivní lhůta). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Ø Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (vzniklo), ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (objektivní lhůta).
Nově si strany mohou ujednat oproti zákoníku kratší nebo delší subjektivní promlčecí lhůtu (subjektivní). Počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
Ø Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné plnění za deset let. Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
Ø Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.
Ø Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
Ø Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.
Ø Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Ø Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.
1.4 PRÁVNÍ DOMNĚNKY A FIKCE V OBČANSKÉM PRÁVU A PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Jedná se o právní instituty, které rozhodující subjekt zavazují k předpokládání něčeho,
Ø co není zcela jisté, že existuje - domněnky,
Ø je dokonce jisté, že neexistuje - fikce.
■ Právní domněnka
Je právní skutečnost, u které se v zájmu právní jistoty předpokládá, že nastala, aniž je to jisto. Rozlišovány jsou tyto domněnky:
▪ vyvratitelná, tj. taková, u které předpokládaná skutečnost nastala nebo nenastala, pokud nejčastěji osobou, která má ve věci právní zájem, není prokázán opak. V právních předpisech se pro takovou právní skutečnost zpravidla používá slov „má se za to“.
▪ nevyvratitelná, tj. taková, u níž se předpokládaná právní skutečnost považuje vždy za existující a důkaz opaku zde není přípustný (nelze ji zvrátit). Výskyt tohoto typu domněnek je v právu poměrně sporadický a jsou zpravidla doprovázeny slovy „platí“.
V zákoníku práce byla např. stanovena nevyvratitelná právní domněnka k odstranění nejistoty v postavení zaměstnance, který po skončení pracovního poměru na dobu určitou, nadále se souhlasem zaměstnavatele, pokračuje v konání práce; tímto se pracovní poměr automaticky změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou.
F Domněnky se podle míry závaznosti rozlišují na :
§ 4 NOZ
(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
F Fikce je právní konstrukci podle níž platí, že i když je obecné známo, že fingovaná skutečnost neexistuje, přesto se k ní víceméně z praktických důvodů přihlíží, jako by existovala
Jedná se o uměle konstruovanou právní skutečnost,
▪ která nemá své vyjádření v objektivní realitě ▪ se kterou právní řád spojuje určitý právní následek.
Fakticky finguje právní skutečnost , která nenastala, čímž se liší od právní domněnky, která může a nemusí odpovídat skutečnosti. Jako pracovněprávní skutečnost je právní konstrukce, která za splnění předpokladů stanovených zákoníkem práce vyvolává určitý právní následek (fikce doručení rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem zaměstnanci výpovědí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb - adresát zásilky se nemůže dovolávat toho, že zásilka nebyla doručena - právní fikce je silnější než skutečnost).
(např. fikce doručení obsílky i když si jí adresát ve skutečnosti nepřevzal podle § 46 odst. 2 obč. soud. řádu, fikce příbuzenského poměru mezi osvojencem a příbuznými osvojitele).
Právní fikce bývá uvozována výrazy „považuje se za“ nebo „hledí se na“.
■ podmínečné, tj. vyvratitelné ,
u nichž je přípustný důkaz opaku (např. otcovství manžela, zavinění z nedbalosti v případě způsobení škody).V zákoně jsou zpravidla uvozený slovem „má se za to“,
■ bezpodmínečné, tj. nevyvratitelné, u kterých důkaz opaku není přípustný (např. při nevypořádání majetku zaniklého společného jmění manželů do tří let).
V zákoně uvozována výrazem
„ platí“.Shrnutí kapitoly
Význam této zásadní kapitoly spočívá v rozboru a výkladů základních částí právních vztahů práva sociálního zabezpečení, tj. pramenu práva sociálního zabezpečení a dílčích právních skutečností, zejména právních události.