1          VEŘEJNÁ MOC A VEŘEJNÁ SPRÁVA

Vymezení vztahů veřejné moci, státní moci a její trojjedinosti, včetně výkonu veřejné moci státními orgány a veřejnoprávními korporacemi, tedy územně samosprávnými celky a zájmovými korporacemi, je předmětem této kapitoly. Znalost níže uváděných a rozpracovaných zásadních institutu  státní moci umožňuje následné poznání systému, organizace a funkčnosti veřejné správy. 

Prostudováním textu kapitoly lze získat povědomí o místě veřejné správy a jejich dílčích části v systému státní moci. Podrobně jsou zpracovány instituty

Ø  veřejná moc,

Ø  státní moc,

Ø  nestátní moc,

Ø  státní správa,

Ø  samospráva.

Státní moc, veřejná moc, moc výkonná, moc zákonodárná, moc soudní, státní správa, veřejnoprávní korporace, územně samosprávné celky vyšší a základní kraje, obce.

1.1         VEŘEJNÁ  MOC

Pojem veřejné moci není v současné době definičně vymezen, nicméně je možno k tomu aplikovat dřívější stanovisko Ústavního soud ČSFR, které fakticky převzal a akceptuje i Ústavní soud ČR.

Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu[1].

     Veřejná moc je svěřena orgánům veřejné moci, které autoritativně rozhodují o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob, a to ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Uvedené chápání veřejné moci však není úplné, neboť veřejná moc zahrnuje i takovou státní moc, která zasahuje do právních poměrů subjektů jiným způsobem, než je autoritativní rozhodování o právech a povinnostech subjektů (jedná se zejména o zákonodárnou činnost Parlametnu). Lze tedy uvést, že veřejná moc zahrnuje státní moc a "zbývající" veřejnou moc ("nestátní" veřejnou moc). Ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky se státní moc člení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. "Nestátní" veřejná moc je svěřena zejména subjektům územní samosprávy, jakož i jiným subjektům veřejného a soukromého práva.

Od moci jako takové, to je obecné schopnosti vnutit a vynutit určitý způsob chování jiného subjektu, kterou má nejen stát ale i jednotlivec (např. rodič) se veřejná moc podstatně liší tím, že její subjekty
ji uskutečňuji jednak nikoliv v osobním, nýbrž ve veřejném zájmu a k zabezpečení veřejného zájmu.

Veřejná moc je tak nástrojem zabezpečování žádoucích vztahu ve společnosti. Oproti státní moci však vyjadřuje sílu celé občanské společnosti v hranicích státu nebo i jeho územní části. Sílu způsobilou prosadit vytvoření a zabezpečení určitých všeobecně uznávaných a chtěných společenských vztahů, třeba i proti vůli státní moci. Obsah pojmu moc veřejná je tak širší než pojmu moc státní, když tato moc je součásti moci veřejné.  Z toho vyplývá, že moc veřejná je vykonávána jak

■ orgány státní moci tj. orgány  mocí

Ø  zákonodárné,

Ø  výkonné,

Ø   soudní,

tak

■ dalšími nestátními subjekty, zejména orgány  samosprávy (územními, zájmovými), tzv. veřejnoprávními subjekty.

1.2         STÁTNÍ MOC

Státní moc je tak druhem veřejné moci. Disponuje ji sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus. Státní moc je často charakterizována jako 

„schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu“.

Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní formy společnosti. V novějším pojetí je státní moc chápána jako zastupitelská demokracie , která je rozšířená
o přímou demokracii (spoluúčast občanů).

Podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ve znění pozdějších předpisů, je zdrojem veškeré státní moci lid, který tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,
výkonné a soudní.^[2]

Moc zákonodárná [3]

Zákonodárství obecně představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány, tj. oprávnění k vydávání zákonů.  Jedná se o jednu z nezávislých součásti státní moci (vedle moci výkonné a soudní) svěřené zákonodárci.

Zákonodárce je orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc.  Tím je v ČR dvoukomorový Parlament. Komory tvoří Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát.

Oprávnění zákonodárce upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských vztahů 
vyplývá z Ústavy ČR[4].  Zákonodárce pak již při vydávání zákonů není ničím omezen, může normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Nicméně při tom nesmí překročit ústavní rámec. Stalo-li by se tak může Ústavní soud předmětný zákon nebo jeho část zrušit.

Moc výkonná - exekutiva

Další součásti státní moci je moc výkonná.  Je vykonávána orgány výkonné moci, kterými jsou v ČR  zejména prezident, vláda a orgány veřejné správy.  K jejích základním úkolům zejména orgánů veřejné správy patří výkon zákonů přijatých moci zákonodárnou. Z uvedeného je možno dovodit, že:

                                                              ■ zákonodárné orgány zákony vytváří,

                                                              ■ orgány veřejné správy zákony provádí.

Na tom nic nemění skutečnost, že veřejná správa se  sice  podílí 

Ø  na  přípravě zákonů (např. zákonodárná iniciativa krajů), nicméně  její  vůle  není  pro přijetí zákonů rozhodující.

Ø  na tvorbě práva (viz. vydávání  obecně závazných vyhlášek a nařízení krajů i obcí), nicméně se nejedná o zákonodárství, ale o odvozenou normotvorbu, tj. vydávání právních předpisů
„na základě zmocněni v zákoně, k provedení zákona  a v jeho mezích“.

Bylo–li výše uvedeno, že veřejná správa je projevem výkonné moci ve státě můžeme
ji vymezit i z negativního hlediska, a to jako státní činnost, která je státem vykonávána vedle zákonodárství a soudnictví.

Moc soudní

Moc soudní vykonávají nezávisle soudy, které jsou podle stupňů rozhodování a působností uspořádány do soudní soustavy. Jejich cílem je zákonem stanoveným způsobem zajišťovat v :

Ø  občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv,

Ø  trestním řízení rozhodovat o vině a trestu za trestné činy,

Ø  správním soudnictví přezkoumávat akty orgánů veřejné správy,

Ø  ústavním soudnictví rozhodovat o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou,

Ø  dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.

Svou podstatou je i soudnictví výkonnou činnosti orgánů státu, tedy prováděním (výkonem) zákonů. Rozlišující znaky s veřejnou správou však nalezneme v případě jejich:

v  funkčního rozlišení, když soudnictví představuje  nalézání práva ve sféře soukromých i veřejných zájmů, v případě veřejné správy nejde o primárně o nalézání práva, ale zejména o realizaci  zájmů veřejných v mezích práva,

v  organizačního rozlišení, když oproti veřejné správě je soudnictví realizováno orgány, které si jsou vzájemně rovny, a i přes hierarchické uspořádání jejich soustavy jsou na sobě, co se týče jejich nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, zcela nezávislé. Nezávislí jsou ve svém rozhodování i jednotliví soudci.

v

vSoustava soudní se takto vyznačuje koordinaci. Soustava orgánů veřejné správy spíše subordinaci, tj. nadřízenosti  a podřízenosti, vč. z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů,

1.3          NESTÁTNÍ  VEŘEJNÁ MOC

Jedná se o tu část veřejné moci, která je v příslušném rozsahu svěřena  státem subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí. Tím je současně od státní moci odvozena a nemůže s ní být v rozporu. Projevuje se jako decentralizovaná státní moc a její subjekty společně se státem zabezpečují správu státu, jakožto veřejnou správu.

Zmíněné subjekty jsou nazývány veřejnoprávními samosprávnými korporacemi, které se člení na :

●  územní veřejnoprávní korporace, kterými jsou

             • základní územně samosprávné celky (obce),

             • vyšší územně samosprávné celky (kraje),

● zájmové  veřejnoprávní korporace (neúzemního charakteru), mezi které patří např. veřejnoprávní korporace s povinným členstvím (lékařská komora, komora daňových poradců, notářská komora,
advokátní komora, stomatologická komora), veřejnoprávní korporace s nepovinným členstvím (hospodářská a agrární komora) či vysoké školy.

Nestátní subjekty sice svou subjektivitu odvozují od státu nicméně  se  od státních orgánu odlišují zejména  vlastní právní subjektivitou a z toho  vyplývajícími :

                                - vlastním majetkem,

                                - vlastní odpovědnosti,

                                - vlastními volenými orgány apod.

Zdroj: vlastní

Jak bylo výše uvedeno veřejnou správou rozumíme:

Se znalostí textu předchozí kapitoly věnované výkladu „právního státu“ bylo v této „přechodné“ možno rozborovat problematiku veřejné moci a jejich součásti, tedy moci státní a její trojjedinosti, jakož i moci vykonávané nestátními subjekty, tj. veřejnoprávními korporacemi.

Kapitola nám tak umožňuje vstoupit do následujících části věnovaných důslednému výkladu
systému, organizace a institutům veřejné správy.