Středověká etnogeneze a vytváření barbarských říší na bývalém římském území

Přibližně v 70. letech 4. století našeho letopočtu dochází na východě Evropy vlivem tlaku turkotatarských kmenů k zahájení hromadné migrace části germánského etnika označovaného jako Gótové. Jednalo se o součást dlouhého a chaotického pohybu barbarských etnik nejrůznějšího původu směrem na území dříve ovládaná římskou říší podmíněného snahou o nalezení lepších životních podmínek a nových sídlišť a způsobujícího ve svém důsledku rozpad římského impéria v podobě, jakou si uchovalo do období pozdní antiky. Tento dlouhodobý proces trvající téměř až do 9. století (do invaze Vikingů či usazení Maďarů v Karpatské kotlině) bývá dnes označován jako proces raně středověké etnogeneze, tedy formování raně středověkých evropských etnik či národů. Použití pojmu národ, nesoucího svůj moderní význam teprve od 19. století je však v souvislosti se situací ve společnosti středověké Evropy značně zavádějící. Jeho místo v našem současném slovníku bylo totiž formováno až v průběhu procesu označovaného historiky, filozofy a sociology jako modernizace, probíhajícího v uvedeném 19. (a 20.) století. Mnohem přesnější je proto hovořit spíše o etnicích, kmenech, obyvatelích, lidu či obecně o společnostech.

Na základě původu jednotlivých migrujících společenstev můžeme pro lepší orientaci tento proces tradičně označovaný jako “stěhování národů“ rozčlenit na několik fází. První z nich je fází germánskou. Usazením germánských kmenů na území bývalé Západořímské říše a vytvořením prvních barbarských říší v podstatě počíná období v konvenčním pojetí periodizace známé jako raný středověk. Za ukončení germánské fáze „stěhování národů“ bývá považován příchod Langobardů do severní Itálie v r. 568 n. l. Na invazi Germánů bezprostředně navazuje příliv slovanských kmenů ze zakarpatských oblastí. Samostatnou kapitolu potom tvoří migrace východních turkotatarských nomádských etnik, jejichž cílem se většinou stávala Karpatská nížina. Celý proces etnických přesunů byl dovršen usazením kočovných Maďarů (konec 9. století). Někdy bývá jako součást těchto přesunů označována i invaze Normanů (Vikingů) do západoevropského a jihoevropského prostoru.

Při poznání tohoto složitého procesu nám výrazně pomáhají prameny hmotné povahy, jejichž zkoumání je předmětem studia archeologie. I pro toto období máme však dochována svědectví písemného charakteru, ať již od vzdělanců z okruhu pozdně římských elit (Ammianus Marcellinus, Julius Capitolinus – oba 4. století n. l.) či od pozdějších raně středověkých autorů, kteří sami mnohdy pocházeli z řad příchozích etnik. Mezi posledně jmenovanými vyniká dílo sekretáře provincie Moesie gótského či alanského původu Jordanese „De origine actibusque Getarum“, sepsané v polovině 6. století n. l., či stejně stará práce byzantského historika Prokopia z Kaisareie „De bello Gothico“. Zmínit musíme rovněž jméno langobardského historika působícího v 8. století na franském dvoře Paula Diacona.

Pronikání germánských kmenů na území ovládaná Římany zaznamenáváme již v době, kdy byl budován systém hraničního opevnění známý jako Limes Romanus (přibližně od 1. století n. l.). Toto pronikání v průběhu doby získávalo dvojí charakter. Germánské kmeny byly buď na základě svolení Říma usazovány na jim vyčleněných pozemcích jako spojenci, za což byly povinovány zejména vojenskou pomocí Římanům (foederati), nebo se jednalo o násilnostmi a konflikty doprovázenou invazi s cílem získat pro svůj kmen kořist i lepší prostor k životu. V řadě případů se potom setkáváme s prolínáním obou variant. Na hromadných přesunech germánských kmenů na přelomu 4. století n. l. se však výrazně podílel tlak jiného etnika valícího se na Evropu z mongolských stepí. Turkotatarské kmeny nomádů označovaných jako Hunové se již ve 4. století objevily v prostoru mezi řekami Volhou a Donem a rozvrátily říši Gótů při březích Černého moře. Po osmdesát let potom svými nájezdy sužovaly Evropu a ovládaly prostřednictvím podmaněných kmenů území od Černého moře až po řeku Rýn. Největšího rozsahu dosáhla jejich říše pod vládou obávaného náčelníka Atily v letech 445 – 453.

Vraťme se ale nyní do roku 375 n. l., který bývá považován za počáteční datum přesunu vizigótských kmenů z jejich původních sídel v oblasti Černého moře, kam přišli ze své skandinávské pravlasti o století dříve, směrem na jih. V tomto období dochází k rozpadu původního kmene Gótů na již zmíněné Vizigóty, jež směřují za Dunaj, a Ostrogóty, kteří se v tuto chvíli ještě podřizují nadvládě Hunů a setrvávají ve svých černomořských sídlech. Pronikání vizigótských kmenů na římské území se nejprve pokusil císař Valens (328 – 378) využít ve prospěch říše. Vizigótům bylo jako foederátům vyčleněno území, na němž se měli usadit. Toto uspořádání poměrů však Vizigóty nebylo akceptováno a v bitvě u Adrianopole r. 378 se nakonec s Valensem a jeho armádou vojensky střetli. Valens byl poražen a na následky zranění z bitvy zemřel. Vizigótům se tak otevřela cesta k plenění prostoru Malé Asie a Balkánu. Situaci dokázal uklidnit až zásah císaře Theodosia I. (347 – 395), který na počátku 80. let uzavřel s Vizigóty mír a znovu jim daroval půdu k usídlení. Vizigóti nicméně ještě po celé tři dekády terorizovali svými nájezdy prostor Balkánu a severní Itálie a vytáhli dokonce i proti oběma nejdůležitějším centrům již fakticky rozdělené římské říše – Konstantinopoli a Římu. Pod vedením Alaricha se jim „věčné město Řím“ podařilo 24. srpna roku 410 dobýt a vyplenit. Pod dojmem zkázy, jakou způsobili a která byla mnoha současníky vykládána jako trest bohů za odpadlictví od jejich kultu a přijetí nové víry (křesťanství), začal své dílo sepisovat jeden z nejvýznamnějších duchovních otců středověké církevní věrouky sv. Augustin.

V té době byla římská říše již 15 let fakticky rozdělena na dvě části – v její západní části s centrem v Miláně (stalo se jím v době císaře Diokleciána, r. 293 n. l.) panoval (ovšem pouze titulárně) mladší Theodosiův (†395) syn Honorius, jehož magister militum (vojenská hodnost – nejvyšší velitel vojsk) Stilicho, jenž byl sám polobarbarského původu, držel v rukou rozhodující moc. Východní část bývalé říše spravoval jeho o osm let starší bratr Arcadius, jenž byl ovšem rovněž pod vlivem svých rádců a zejména své manželky Aelie Eudoxie. Římská říše už v budoucnu nikdy nebyla obnovena ve svých původních hranicích. Obě části imperia v té době čelily zvýšenému tlaku barbarů. Na východě využívali panovníkovu slabost Hunové, na západě se v okolí Mohuče hlásily o slovo další germánské kmeny (Vandalové, Svébové, Alamani, Burgundi, ad.). Stilichonovi se sice roku 402 n. l. podařilo porazit Vizigóty, ve vyplenění Říma o osm let později jim však zabránit nedokázal, protože roku 408 n. l. byl odsouzen za velezradu a popraven. Honorius se se svým dvorem uchýlil do bezpečnější Ravenny, odkud přihlížel pustošení Apeninského poloostrova. Pod vedením Athaulfa, s nímž císař Honorius uzavřel dohodu o spolupráci při pacifikaci odbojných germánských kmenů usídlujících se v Galii, odešli Vizigóti do jižní Galie, odkud se r. 418 v čele již s novým vůdcem Walliou přesunuli do Hispánie, konkrétně na území mezi řekami Garonou a Ebrem, jež získali jako odměnu za pomoc císaři proti Vandalům a Svébům. Centrem této první barbarské říše vzniklé na území bývalé římské říše se stalo Toulouse (odtud také název „Tolosánské království“ či „Regnum Tolosanum“ pro celou říši).

Po Honoriově smrti r. 423 nastoupil na trůn jeho nezletilý synovec Valentinianus III. (425 – 455), přičemž hlavní rozhodovací pravomoc si (opět) uzurpoval nejvyšší vojenský velitel Aetius. Přibližně na konci dvacátých let 5. století se germánskému kmeni Vandalů, vytlačenému ze svých sídel v původní římské provincii Hispánii Vizigóty, spolu s původem íránskými Alany podařilo pod vedením Geisericha ovládnout původní římskou provincii severní Afriku. (Za vizigótského obléhání města Hipponu tehdy umírá sv. Augustin.) Nebezpečí, jaké Vandalové představovali pro Sicílii a jihoitalské oblasti, nakonec přimělo Aetia, aby s nimi v letech 435 a 442 uzavřel příměří. V severní Africe tak vzniká další z barbarských říší, říše Vandalů.

Zatímco v bývalých provinciích na západě římské říše (především v Galii) propukaly sociálně motivované bouře (tzv. „povstání bagaudů“ – jednalo se o protesty většinou chudých obyvatel provincie, kteří se stavěli proti státnímu útlaku, neúnosnému daňovému zatížení a praktikám bohatých velkostatkářů), na východě vyvstávalo další nebezpečí v podobě již zmiňovaného svazu kmenů pod nadvládou Hunů vedených Attilou, „Bičem božím“. Hunové a jejich spojenci byli sice 21. června 451 v bitvě na Katalaunských polích (u Chalons) poraženi spojenými silami Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků, trvalo ale ještě několik let, než vyklidili severní Itálii. Roku 453 umírá Attila a o rok později je zavražděn Aetius a pár měsíců po něm i císař Valentinianus. Do dějin Říma se v té době
(r. 455) krvavým písmem zapisuje více než dva týdny trvající plenění města Vandaly.

Vlivem oslabování centrální římské moci došlo ke ztrátě téměř všech provincií mimo Apeninský poloostrov. V severní Galii se ještě na nějaký čas ustavila nezávislá správa „římského krále“ Syagria, jejíž samostatná existence však byla brzy ukončena v bojích s Franky. Na územích bývalých římských provincií se dále usazovaly germánské kmeny a zakládaly své říše (Burgundové v okolí řeky Rhôny, Svébové na SZ Pyrenejského poloostrova, Alamani v prostoru dnešního Alsaska, Bavorska, Rakouska a Švýcarska), z nichž většinu později pohltila rozpínající se Franská říše, jež přetrvala z těchto barbarských říší nejdéle. Významnou roli hrál fakt, že Frankové přijali, na rozdíl od většiny Germánů, kteří byli ariány, křesťanskou víru z Říma. Ariánství bylo totiž oficiální křesťanskou církví považováno za heretický směr. Mnich Areius, jeho zakladatel, v rámci svého učení popíral božskou podstatu Krista.

V západořímské říši se mezitím chopil moci magister militium Orestés, jenž na císařský trůn dosadil svého nedospělého syna Romula Augustula (zdrobnělina titulu „Augustus“ užívaného římskými císaři). Vzpourou nespokojených germánských foederátů dosazený velitel skirského původu Odoaker však roku 476 obsadil Ravennu a sesadil Romula ze západořímského trůnu. Odznaky císařského majestátu (diadém ad.) nechal potom poslat do Byzance císaři Zenonovi. Tato událost bývá interpretována jako definitivní zánik západořímské říše. Byzantského vládce znepokojovala Odoakerova rostoucí moc, hledal proto pomoc u ostrogótského krále Theodoricha. Po dlouhém obléhání Ravenny a následné smrti Odoakera byl r. 497 Theodorich sám uznán za císařova náměstka v Itálii. První polovina 6. století se potom nesla v duchu opětovného dobývání pozic Byzance v Itálii (tzv. gótské války 535 – 554). Roku 568 se jako poslední z germánských kmenů po dlouhé anabázi přes Panonii na severu Itálie usadili Langobardi.

V rámci raně středověkých migrací se setkáváme s působením dvou komplementárních procesů – barbarizace a romanizace. Vyspělá společnost pozdně římské doby byla konfrontována s kulturou germánských kmenů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování. Byl-li příchod cizího germánského kmene na již osídlené území (italské, galorománské obyvatelstvo) umožněn na základě smlouvy (foedus) s Římem a příchozí tak měli status spojenců Říma (foederati), respektovalo většinou původní obyvatelstvo germánského krále jako Římem dosazeného úředníka. Na vnitřní strukturu barbarských států působila vyspělá římská organizace správy. Germáni rovněž většinou přijímali jazyk místního obyvatelstva. Germáni s sebou do Evropy přinesli řadu technických inovací (např. techniku zpracovávání damascénské oceli) i vylepšení v oblasti vojenství. Původně se jednalo o relativně malé migrující kmeny (jednotky), v jejichž rámci existoval vůdce (dux), který skupinu vedl.  Na nově osídlených územích tato jednoduchá struktura vzhledem k okolnostem modifikovala. V čele společenství potom stál král (rex), jenž měl řadu různých kompetencí. Byl to např. vrchní velekněz kmenového kultu, byl zdrojem veškerého práva a řídil a spravoval svůj lid (populus). Kolem něj se vytvářela postupně vrstva velmožů – jeho družiníků, z jejichž řad se později rekrutovali příslušníci pozemkové šlechty. I tito jednotliví velmoži měli své družiny a klienty (tzv. klientelně–družinné uspořádání).

Doplňující studijní materiály k přednášce -

Doporučená literatura -

1.       Bednaříková, Jarmila: Attila. Hunové, Řím a Evropa, Praha 2012.

2.       Bednaříková, Jarmila: Frankové a Evropa, Praha 2009.

3.       Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů a sever Evropy, Praha 2017.

4.       Bednaříková, Jarmila - Homola, Aleš - Měřínský, Zdeněk: Stěhování národů a východ Evropy. Byzanc, Slované a Arabové, Praha 2006.

5.       Beranová, Magdalena: Slované, Praha 1988.

6.       Collins, Roger: Evropa raného středověku 300-1000, Praha 2005.

7.       Craughwell, Thomas J.: Barbaři. Jak jejich invaze ovlivnily moderní svět, Praha 2009.

8.       Čechová, Vlasta: Langobardská Itálie v 7. - 8. století, Ostrava 1996.

9.       Doležal, Stanislav: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. - 5. století n. l., Praha 2008.

10.   Droberjar, Eduard: Věk barbarů, Praha 2005.

11.   Heather, Peter: Empires and Barbarians, Oxford 2012. 

12.   Heather, Peter: Gótové, Praha 2002.

13.   Heather, Peter: The Fall of the Empire. A New History of Rome and the Barbarians, Oxford 2005.

14.   Helbling, Hanno: Goten und Wandalen. Wendlung der historischen Realität, Zürich 1954.

15.   James, Edward: Frankové, Praha 1997.

16.   Jones, Terry – Ereira, Alan: Barbaři. Neotřelý pohled na dějiny Římské říše, Praha 2008.

17.   Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

18.   Man, John: Attila. Barbarský král a pád Říma, Praha 2007.

19.   Todd, Malcolm: Germáni, Praha 1999.

20.   Thompson, Edward Arthur: Hunové, Praha 1999.