Občanské právo reguluje vzájemná práva a povinnosti osob – fyzických (člověka) i právnických (např. společnosti s ručením omezeným). Občanské právo tak reguluje statusové otázky osob, včetně ochrany osobnosti člověka, rodinné právo, věcná práva, včetně věcných práv k věci cizím, závazky ze smluv (např. kupní smlouva, smlouva o dílo) a závazky z deliktů (náhradu újmy, nekalou soutěž).

Poměrně problematické se jeví ustanovení § 1odst. 1 OZ, věta druhá, ze kterého vyplývá, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Tím se myslí, že právo soukromé má své vlastní zásady a instituty, které se uplatňují nezávislé na právu veřejném, např. na právu finančním. Platí ovšem, že jednotlivá právní odvětví se doplňují, např. kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, je upravena v občanském zákoníku, zatímco otázka zdanění takové nemovitosti či úprava katastru nemovitostí je pak upravena v právu veřejném. Mezi soukromým a veřejným právem tak existuje funkční vztah.

Z ustanovení § 12 OZ přímo vyplývá možnost domáhat se ochrany u orgánu veřejné moci, typicky u soudu, svého práva. Zatímco občanské právo je právem soukromým, tak právo procesní je právem veřejným. Jde o dobrý příklad prolínání těchto dvou oblastí. Zvláštní kategorií ochrany občanských práv je pak svépomoc upravená v § 14 OZ, ze kterého vyplývá, že každý si může pomoci přiměřeným způsobem k ochraně svých práv, pokud je jeho práva určitým způsobem ohroženo a pokud by zásah veřejné moci přišel pozdě. Je fakt nutné vždy zvážit možná rizika i zvážit přiměřenost takového zásahu. Pokud by se jednalo o exces, nepožíval by náležité ochrany.